CD Čambál Cantica Drammatica

Textová část booklektu CD

Ján Čambál

(1927-2010)

Cantica drammatica

________________________________________________________

3. strana:

Ján Čambál, salesián, skladatel, pedagog, sbormistr, varhaník, vynikající tenorista a člověk nejvyšších morálních kvalit se narodil 17. září 1927 na Slovensku, nedaleko Galanty v obci Sládkovičovo (do roku 1948 Velký Diosek, maďarsky Diószeg). Studijní léta prožil v Trnavě, Šaštíně a Hodoch u Galanty. V Kladně žil od roku 1951 až do své smrti 23. října 2010.

CD je vydáno u příležitosti nedožitých 85. narozenin Jána Čambála. Pro vznik nahrávky se sešly nejen čambálovy bývalé Cecilky, ale i někteří současní členové chrámového sboru v Kladně Rozdělově a Chorus Carolinus Kladno. Předkládáme vám tímto nejen stěžejní autorova díla, ale také repertoáru zaniklého sboru Schola cantorum sanctae Caeciliae Kladno. Pro nás jsou symboly vroucího zhudebnění čisté lidské krásy, nezapomenutelných chvil na zkouškách i zpěvavých poutích a hlavně zpřítomnění úžasného člověka, na kterého žádný z nás ve svých osobních vzpomínkách nemůže nikdy zapomenout, stejně jako na tóny těchto skladeb, které máme hluboko v paměti, jak jsme se po létech při natáčení přesvědčili. Závěrečnou skladbu Suscipe me, Domine se z technických důvodů nepodařilo nově natočit a proto byla pro úplnost hudebního cyklu jako přídavek připojena autentická nahrávka Scholy cantorum sanctae Caeciliae z roku 2003 za řízení Jána Čambála.

_________________________________________________

4. a 5. strana:

Soprán

Baňková Markéta, Barabášová Klára, Holečková Barbora, Horynová Jana, Husníková Jana, Chlumecká Lucia, Ježková Klára, Mihoková Jana, Nováková Martina, Panenková Erika, Pavlíková Magdaléna, Přibylová Kateřina, Ranšová Kateřina, Ranšová Radka, Samková Dominika, Samková Tereza, Sladkovská Jana, Slánská Kateřina, Valentová Kateřina, Vančová Pavlína.

Alt 1.

Bartušková Martina, Cihlářová Kateřina, Holá Libuše, Humlová Ivana, Kšírová Květuše, Kuklíková Marie, Líbová Petra, Libovická Petra, Maulisová Marie, Pávková Jana, Rejhonová Pavla, Samková Tereza, Tatíčková Jana, Vendlová Veronika, Vermachová Marie, Vítová Vlasta.

Alt 2.

Adámková Jana, Čermáková Jindřiška, Kodetová Ivana, Mikešová Jana, Pípalová Jaroslava, Ševčíková Iva, Šímová Jana, Vermachová Martina, Zábranská Alžběta.

Bas

Andres Petr, Barabáš Jiří, Gedeon Martin, Klečánek Petr, Krinke Lukáš, Mikeš František, Samek Radomír, Vicenec Josef, Vít Josef.

Sólo, fotografie

Mikeš František, Procházka Karel

Varhany

Rejhonová Pavla, Švarcová Ludmila

Sbormistr, realizace, booklet text

Procházka Karel

Booklet design

Líbová Petra

Překlad

 

Natočeno z originálních rukopisů (autografů) Jána Čambála v reprezentačním sále POLDI Hütte Kladno 17. března (sbory) a 13. dubna (sóla) 2012.

______________________________________________

6. až xtá strana:

Ze vzpomínek Jána Čambála:

 „K Donu Boscovi a salesiánům mě Pán povolal přes zpěv. V květnu 1938 hostovali v Trnavě zpěváčci ze Šaštína. S maminkou jsme byli na mši sv. v univerzitním kostele sv. Jana Křtitele, kde kluci zpívali. Uchvátily mě písně „Keby som bol vtáčkom“ a „Každý rok, keď príde máj“. Cestou domů jsem se mamce svěřil, že bych i já chtěl být mezi takovými zpěváky. Pán mě také obdaroval krásným hlasem, a ačkoli nebylo jednoduché mé přání splnit, v září jsem nastoupil na právě otevřené Biskupské gymnázium v Trnavě. Stal jsem se jedním z „Trnavských zpěváčků“ a sólistou chlapeckého sboru pod vedením Pátera Jozefa Strečanského. Byl jsem také přijat do internátu na ulici Hollého č. p .1. Protože rodiče byli chudí, otec byl listonošem a matka v domácnosti, mohli za mě platit nižší školné. Zde jsem absolvoval primu a sekundu, ale srdce mě táhlo na salesiánské soukromé gymnázium do Šaštína, kde jsem dokončil tercii, kvartu a kvintu. Potom jsem v r. 1943 nastoupil do noviciátu do formačního salesiánského ústavu v Hronském Svatém Beňadiku a splnil se mi sen. Složil jsem první dvouleté sliby a stal jsem se salesiánem. Toto období bylo pro mě požehnáním, duchovně i lidsky. Formaci kleriků měl na starosti Don Anton Macák, který měl jasnou představu o svém poslání. Jako kněz a jako člověk byl velmi nadaný a vzdělaný. Vedl nás nejen k duchovní hloubce náboženské, ale i kulturní a lidské. Kleriky podněcoval k rozvíjení vlastních darů. Po maturitě v roce 1947 jsem nastoupil na tříletou pedagogickou praxi nejprve v Trnavě, než se škola přestěhovala před Vánoci do Hodů u Galanty. Zde jsem vyučoval latinu, dějepis, uměleckou výchovu a chorální zpěv. Řízením školy byl pověřen Don Anton Macák. Druhý den po příchodu jsem s jeho svolením pozval chlapce z Hodů, sestavil z nich sbor a vybral nejlepšího, který na půlnoční mši svaté zazpíval sólo písně „K jesličkám“ od J. Strečanského. Na místní to zapůsobilo. Z chlapců vyrostli dobří zpěváci tvořící osmnáctičlenný vynikající sbor Salesiánských zpěváčků z Hodů. Zpívali jsme ke slávě Boží, pro potěšení druhých, ale i pro vlastní radost. Šířili jsme tak jméno Dona Bosca a jeho dílo. Pán i Madonna nám velmi žehnali. Úspěchů jsme dosahovali proto, že jsme velmi pilně, vytrvale a trpělivě pracovali o všední dny vždy od 17.30 do 19.30. Výsledky se dostavily a podnikli jsme dvakrát turné. První bylo Bratislava – Nitra – Piešťany a druhé v lázních v Trenčianské Teplice 22. května 1949. Tam náš skvělý výkon ocenili i členové Moravské filharmonie, kteří byli uchváceni jemným a sametovým zvukem sboru a také, že je vedl mladý dirigent s harmonikou. Prý něco takového neviděli. Lázeňský ředitel si nás druhý den pozval a řekl: „Před vámi tu byli Wienersängerknaben. Měl jsem obavy, že to budete mít po nich těžké. No, jsem mile překvapen vaším výkonem a úrovní sboru.“ Dal nám k dispozici na hodinu krytý termální bazén. Z větších akcí sboru vzpomínám na 22. 2. 1948, kdy jsme v předvečer komunistického puče, po dvouměsíčním působení dávali v Galantě operetku Rybár Marek. Představení bylo vynikající a místní nechtěli věřit, že jsou to jen hodští chlapci a říkali, že jsme si je odněkud vypůjčili. Také vzpomínám na alegorickou operetku Zlodej sŕdc, která vznikla v roce 1949, a hráli ji jen chlapci, abychom ji mohli dávat kdekoli a nebyli závislí na mužských hlasech jako v předešlé operetce. Také jsme vystoupili pro slovenský rozhlas. Bohužel 15. 4. 1950 došlo k násilnému přerušení veřejného působení salesiánů na Slovensku. S ostatními spolubratry jsem byl internován nejprve do Šaštína, pak na nucené práce do Podolince a po té na práci na přehradě mládeže Púchov. Všude jsme kromě těžké práce, šikany, ponižování, socialistického vymývání mozků a absolutního nedostatku volného času poznávali v bratrské komunitě úžasnou sílu spolupráce a vzájemného povzbuzování. „Převýchovu“ jsme absolvovali v internačních donucovacích střediscích v Kostolné a Pezinku. V květnu 1951 nás převeleli do Kladna. Zde byla vojna volnější, protože jsme pracovali v POLDI-SONP (Spojené ocelárny národní podnik) na tři směny a zaměstnanci i odborové organizace si nás velmi vážili a drželi nad námi ochrannou ruku. I když nebyla situace jednoduchá, tak přes některé naše aktivity jsem se ujal vedení továrenského svazáckého sboru Siréna, kde byla mládež nejen z fabriky, ale i studenti. Považoval jsem to za dar Prozřetelnosti. Předtím se někteří z nás pokoušeli neúspěšně navázat ojedinělé kontakty a najednou jsem dostal možnost být úředně mezi mladými. Když jsem hovořil s kádrovým pracovníkem, ptal jsem se ho: „Vy se nebojíte, že budu ovlivňovat mladé svým přesvědčením?“ On se na mě upřeně podíval, usmál se a řekl: „Honzíku, my si tě dobře hlídáme.“ Později jsem si to uvědomil, nasadili na mě několik provokatérů. V květnu 1952 jsme byli převeleni do Prahy Jinonic na stavbu vojenské školy. I odtud jsem každý týden s povolením velitele dojížděl autobusem do Kladna na zkoušky sboru, odkud jsem se vracel pozdě v noci. Neměl jsem žádné úlevy a bylo to hodně náročné. Navíc nás komunisti neustále šikanovali speciálně předepsanými normami, které podle svého neustále měnili. V létě 1953 nás asi 30 přeřadili opět zpátky do kladenské Poldovky, abychom vypomohli v těžkých provozech v čase dovolených. V prosinci 1953 byly zrušené PTP a propustili nás do civilu s nařízením, že musíme zůstat tam, kde nás ukončení vojny zastihlo. Ubytovaní jsme byli v bývalém klášteře sestřiček, a i když jsme stále byli pod dohledem státní policie, mohli jsme se setkávat se spolubratry. Pracoval jsem v zápustkových kovárnách a pokračoval ve vedení svazáckého sboru. Tam jsem poznal svou budoucí ženu Miladu a na Kladně zůstal natrvalo. Všechna má tehdejší zásadní životní rozhodnutí jsem řešil ústně i písemně s Don Macákem, který pro mě zůstával tím, čím mi do té doby byl – otcovským přítelem. On se mezitím stal farářem v Muráni. Od roku 1955 do roku 1972 jsem k němu jezdil pravidelně v létě na čtrnáctidenní dovolenou. Využíval jsem tento čas na komponování. Byly to překrásné a dlouhé dny tvořivé samoty, požehnané pro nás pro oba. Don Macák byl váženým v celé diecézi, byl obdařen velkými dary ducha, nadaný básník, spisovatel a sběratel lidové slovesnosti muránského kraje. S neuvěřitelnou lehkostí tvořil verše nejen v mateřštině, ale také v latině a italštině. Byl rovněž znalcem bylin. Zanechal po sobě rozsáhlé dílo plné obrazů ze života umocněné duchovní náplní upřímně věřícího člověka. Škoda, že se mu nedostalo širšího uplatnění ve slovenské kultuře. Byl výborný pedagog a vzorný kněz. Psal pod pseudonymem Bystrik Muránsky. Na jeho texty jsem napsal čtyřicet písní o Muráni, „o jej čarokrásnej prírode a o svojráznom ľude, ktorý v Gemeri žil“. Tyto písně jsem nacvičil s dvanáctičlenným sborem a prvně zazněly na kladenských koncertech. V roce 1960 slavil sbor Siréna desáté výročí a uskutečnil jsem s ním zájezd na Slovensko do Muráně a do Tater. Bylo to důstojné zakončení jeho činnosti, protože po návratu se sbor rozešel. Děvčata se povdávala apod. Zůstal jen sbormistr. Požádal jsem tedy ředitele Učňovského střediska SONP pana Jedličku, zda bych nemohl utvořit pokračování Sirény v této škole. Vznikla úplně nová Siréna, která trvala až do roku 1966, kdy jsem z existenčních důvodů musel přejít na jiné pracoviště a nenašel se nikdo, kdo by v této náročné práci pokračoval. V letech 1962 až 1965 jsem studoval dálkově při zaměstnání Lidovou konzervatoř Středočeského kraje v Praze. Získal jsem dvě absolutoria s vyznamenáním v předmětech sborový zpěv a dirigování orchestru u profesorů Josefa Veselky a Antonína Modra, který se pochvalně vyjadřoval k mým skladbám. Na podzim 1967 bylo cítit politické uvolnění a mládež, která se scházela v rozdělovském kostele s kytarami mě požádala o odborné vedení. Navrhl jsem název Schola cantorum sanctae Caeciliae a s chutí jsme se pustili do práce. Záhy se kroužek rozrostl na 40 členů, který nejen zpíval, ale scházel se i na filosofické diskuse u velice vzdělaného pana děkana Patera Jaroslava Baštáře. Byl velikým znalcem Písma svatého a historie, ovládal sedm řečí aktivně a pasivně dalších osm, zejména těch starověkých. Do kostela se táhla další mládež a to se nelíbilo OV KSČ, který pro začátek zakázal v kostele kytary. Se stoupajícím tlakem klesal počet členů. S deseti až dvanácti členy jsme přetrpěli a vydrželi až do počátku devadesátých let. Na svátek Andělů strážných 2. října 1992 přišel větší počet dětí z různých škol, které chodily na náboženství. Ten den povstal sbor „z popela“ a začala pomalu stoupat kvalita i počet členů až na sedmdesát.“

_________________________________________________             

Bystrik Muránsky o Jánu Čambálovi v roce 1960:

… … už za gymnaziálních studií věnoval veškerý svůj volný čas hudbě a zpěvu. Naučil se hrát na housle, klavír, harmonium, varhany, akordeon, trumpetu a jiné dechové nástroje. Jako sólista v pěveckém souboru profesora Jozefa Strečanského upoutal na sebe otcovskou pozornost mistra Mikuláše Schniedra – Trnavského, který upozornil Čambálovy představené na jeho hudební talent a naléhavě doporučoval, aby mu umožnili odborné studium na Vysoké hudební škole v Bratislavě. Bohužel k tomu přes různé překážky nikdy nedošlo. Dál se vytrvale vzdělával jako samouk. Zahloubat se do odborné hudební literatury, které měl dostatek, bylo jeho požitkem. Tehdy začal už i sám tvořit a prvosenky jeho hudebních skladeb dosáhly všeobecnou oblibu nejen v užším okruhu svého dirigentského působení, ale i u širokého obecenstva…

……když Ján Čambál nazpíval v pražském studiu Gramo za vlastního akordeonového doprovodu čtrnáct svých Muránských písní, technický vedoucí studia se nestačil divit, že hudební skladatel bude svoje díla zpívat i doprovázet a s obdivem poznamenal: „Takový případ jsme tu ještě neměli.“ Bez přehánění lze říci, že se tyto písně líbí a je třeba litovat, že skladby Jána Čambála dosud nepronikly k širší veřejnosti. Mám za to, že kromě jiných nepříznivých okolností má na tom vinu – lze-li to v jistém smyslu nazvat vinou – Ján Čambál sám svou přílišnou skromností. Myslím, že kdo se jednou zaposlouchá do čambálovy hudby sluchem, zaposlouchá se vzápětí i srdcem. Osobité jsou také jeho duchovní melodie. Jsou vážné, vroucí a v pravdě náboženské. Věřící člověk z nich vycítí a prožívá rozjímající modlitbu, která pramení z duše, věrně oddané Bohu a církvi. Tato jeho hudba budí dojem, jako by jí autor skládal klečící. K hlavním znakům na slovo vzatého hudebního umělce patří kromě jiného i to, že nejen vzletná, ale i nejprostší slova umí odít do působivé hudební krásy. A Ján Čambál to opravdu umí. Tam, kde básníkova slova už nestačí, jeho hudba doplňuje, nahrazuje napovězené nebo vykouzluje a umocňuje z vysloveného nové obrazy, myšlenky a nálady. Ano, každá nota, každý interval tu má své umělecké poslání……

_____________________________________________________________

Život Jána Čambála  by se dal nazvat cestou víry v upřímné pokoře všem nepřízním osudu, která byla s charakterem a ctí vedená Kristovými pravdami a moudrostí Dona Bosca. Málokterá citlivá umělecky nadaná duše by dokázala projít tak dlouhý, těžký a dramatický život se zdravým rozumem až do posledních dnů a navíc po celou dobu proti neustálým překážkám vytrvat v kvalitním tvořivém snažení hudebním i pedagogickém. Je zřejmé, že takto obstát může jen silná osobnost s kvalitními morálními zásadami. Nevýslovnou škodou je, že talent formátu Jána Čambála, navíc podpořený tak kvalitní fundovaností, nemohl dosáhnout plnějšího uplatnění. Zároveň bylo nanejvýš trestuhodné, z malosti a ubohosti, takovému šiřiteli dobra a hudební krásy stát jakkoli v cestě. Mohlo by se zdát, že vlivem společenskohistorických událostí po roce 1989 došlo v životě pana Čambála k obratu přízně osudu, a směl alespoň v závěru života naplno uskutečňovat svá poslání. Skutečnost byla jiná. Ačkoli byl v dobách komunismu nepřítel zřejmý a jeho konání uchopitelné ve smyslu jeho ideologie, těžko se bylo nyní smiřovat a vyrovnávat s nepřátelskými postoji přímo v nejbližším představeném křesťanském okolí. Velikost Čambálova lidského ducha se projevila i v této době. Nejenže léta nedával navenek nic znát, ale všechny pokusy omezit a oslabit činnost sboru vyvažoval s rozumem a citem sobě vlastním. Všichni, kteří jsme měli čest být obohacováni nezištnou činností pana Čambála, můžeme být vděčni jeho víře v pravdu a správnost, že se nikdy nenechal odradit ve svém konání a že v nás svým osobním příkladem něco ze sebe zanechal, stejně jako pro všechny neobyčejnou duchovní krásu ve veškeré své hudbě.    

Podle dosud sestaveného Tematického katalogu skladeb Ján Čambál zkomponoval přibližně sto dvacet děl. Například tři operetky, přes třicet příležitostných duchovních písní, kolem čtyřiceti tzv. Muránských písní, vánoční mši, soubor třinácti dramatických duchovních zpěvů pod názvem Cantica drammatica a řadu dalších. K jeho tvorbě patří také velký počet úprav lidových písní i skladeb jiných autorů. Muzikologický rozbor Čambálova díla nepatří na stránky tohoto dokumentu. Každému hudby znalému člověku je při prvním pohledu do partitur jasná skladatelská fundovanost autora. Nespornou kvalitu té podstatnější části hudby – autorovo harmonicko melodické cítění při práci s textem, může shodně ve smyslu slov Antona Macáka posoudit každý. Zejména, když se vezme v úvahu styl soudobé oficiální hudby, která toho času na pódiích a v médiích zněla.                                                          Karel Procházka

______________________________________________________                

Soubor dramatických zpěvů Cantica drammatica vznikal na texty z Písma postupně v průběhu let 1955 až 1964 původně pro sólový tenor a varhany. Nejstarší je z nich datovaná Ave Maria. Do roku 1960 vznikly všechny ostatní, kromě Jam non dicam, které je až ze srpna 1964. Po roce 1992 autor celý cyklus postupně upravoval pro potřeby Scholy většinou pro sólo tenor, sbor a varhany. Nešlo o cílenou tvorbu cyklu, ale o příležitostné kompozice, které později tento soubor utvořily. K těmto dílům napsal autor svá myšlenková vyjádření a k většině skladeb také obrazy dramatického vidění k lepšímu pochopení díla. Jsou uvedeny hned pod překlady textů k jednotlivým skladbám.

 

1. Jesu, Rex admirabilis

Maxima cum caritate Regi regum, Domino et Creatori omnium rerum

Text: Jesu, Rex admirabilis et Triumphator nobilis! Dulcedo innefabilis. Totus desiderabilis.

Ježíši, Králi obdivuhodný a Vítězi vznešený! Sladkost nevyslovitelná. Celý žádoucí.

Ježíš Kristus: Alfa i Omega. Počátek i konec. Skrze Něho je všechno stvořeno. Od Něj všechno vychází. Je středem celého vesmíru, k Němu všechno směřuje. Všechny národy, všechna stvoření. Na konci věků přijde ve slávě, aby soudil živé i mrtvé a Jeho království bude bez konce. To je myšlenková náplň tohoto zpěvu

Vyslanec, vlajkonoš Krista Krále projíždí krajinami a městy se svým doprovodem v plné nádheře, jako reprezentant Vladaře vladařů a zvěstuje všem příchod svého i jejich Pána. Ústředním motivem a jeho obměnami všem lidem oznamuje, sděluje, vysvětluje, jaký ten Král je: nanejvýš dobrý, laskavý, slavný, nepřemožitelný, ale i nanejvýš spravedlivý, který jednou bude soudit všechno lidstvo, celý vesmír. Tato myšlenka se hudebně objevuje v basové figuraci moll-durového zabarvení. Pro ty, kteří jej odmítali – bude to nesmlouvavé gesto uráženého vládce: „Jděte ode mne!“ Pro ty, kteří jej následovali všude, v každý čas, kteří ho milovali za všech okolností, uznávali za svého Pána, bude to vysvobozující: „Pojďte, požehnaní a vládněte královstvím, které jsem Vám od věků připravil.“ Skutečně obdivuhodný, všechnu úctu, oddanost a lásku zasluhující Král! Tak vrcholí poselství vyslance a jeho průvodu.

_________________________________________________

2. Inimicitias

Offertorium de festo Assumptionis B.M.V. – die 15.augusti

Inimicitias ponam inter te et mulitem et semen ejus et semen ilius. Amen.

Nepřátelství položím mezi tebou a ženou a jejím semenem a tvým semenem. Amen.

Tragický příběh Adama a Evy v ráji v důsledku neposlušnosti příkazu Stvořitele měl v závěru i šťastné rozuzlení – příslib Zachránce, Vykupitele lidského stvoření. V první Mojžíšově knize Genesis, kapitole 3., verši 15., čteme: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi sémě tvé a sémě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu patu.“ Tento osudový okamžik v dějinách naší spásy je vtěsnán do dramatického zpěvu: Inimicitias. Hospodin, všemocný Pán všeho stvoření, uražen podlostí a vzpourou zlého ducha, vynáší nad ním ortel a velmi energicky trestá původce tragedie v ráji.

Úvodem zaznívá krátká předehra, která je nabita napětím chromatických změn, dějově i psychologicky zvýrazňující hutnou zkratku událostí, která poznamenala nejen Adama a Evu, ale v nich i celé lidstvo důsledky neposlušnosti vůči Bohu. Cítit z ní úzkost, strach, obavu, nejistotu, průvodní znaky jednání proti příkazu, který přestoupili. Vstup zpěvu do hudby je rytmicky i intenzitou prudce zvlněn a ve slovech „inter te“ přechází do vášnivého odporu k představiteli zla. No, vzápětí, uprostřed taktu se tón nasycený odporem zlomí a oko Boží spočine s uctivou něhou na neposkvrněné ženě: „et mulitem“. Ta něha ve vnitřním cítění melodie pokračuje i ve slovech „et semen ejus“. Ale při pohledu na představitele zla rytmus ztěžkopádní a ponuré mollové zabarvení a klesající melodie jakoby zatlačili původce tragedie v ráji do prachu země.

Ve druhé části hudba dostává slavnostní charakter. Nepřátelství – boj skončí vítězstvím Neposkvrněné, zní konečné rozhodnutí všemohoucího Stvořitele. Nejprve se objeví motiv oslavující vyvolenou něžnou vítěznou Ženu sluncem oděnou – Neposkvrněnou. Do této něhy nastupuje mohutné sborové Amen, které svou strohostí a majestátností vyznívá jako prorocká předpověď naplnění všeho, co Hospodin Bůh řekl: Tak se stane!

__________________________________________________________

3. Jam non dicam vos servos

Colloquium intime – Dedicato alľ amatissimo e Reverendissimo Signor Antonio Macák, alľ occasione di 25. aniversario sacerdotale.

Text: Jam non dicam vos servos, sed amicos meos, quia omnia cognovistis, quae operatus sum in medio vestri. Accipite Spiritum Sanctum in vobis Paraclitum. Ille est quem Pater mittet vobis. Vos amici mei estis, si feceritis, quae ego praecipio vobis.

Již vám nebudu říkat sluhové, ale přátelé moji, protože jste poznali všechno, co jsem činil mezi Vámi. Přijměte Ducha Svatého, Utěšitele Vašeho. To je ten, kterého Vám posílá Otec. Mými přáteli jste, jestli budete konat to, co Vám přikazuji.

Na svátek svatých apoštolů Petra a Pavla přijímá většina kněží svátost kněžského svěcení. To není jen symbolický čas volby, ale opravdové milostné spojení s Ježíšovým kněžstvím přes Petra až do ukončení věků. Vybraný text z obřadů kněžského svěcení je okamžik, kdy Církev vkládá do úst biskupa světitele důvěrnou rozmluvu Mistra a Učitele se svými vyvolenými. Text nepotřebuje komentáře a k hudbě jenom tolik, že se snaží vystihnout důvěrný vztah Krista Velekněze ke svým vyvoleným – pokračovatelům svého díla. Vnitřní tep hudby je klidný, spíš důvěrně vážný, kde – tu vzrušený. Skladba je cítěná jako zpěvná modlitba za obětavé, Kristovým duchem prodchnuté kněze a za hojná kněžská povolání.

_________________________________________________________

4. Terra tremuit

Offertorium de Dominica Resurrectionis

Text: Terra tremuit et quievit, dum resurgeret in judicio Deus. Alleluja.

Země se zachvěla a ztichla, když Bůh povstal k soudu. Alleluja.

Text i hudba jsou chápány v dramatických vizích: Po dramatických událostech, které se odehrály při smrti Kristově, truchlící příroda se uklidnila a odpočívala se ztýraným tělem Kristovým. To zvýrazňuje úvodní, jednohlasý motiv, laděný melancholicky. Ten potom přebírá plně obsazená harmonie nabitá neklidem, zvěstující, že v blízké chvíli se něco stane. Všechno napětí se soustředí v unisonu posledního taktu předehry a pak znenadání přijde první otřes země, který vzápětí ztichne, jakoby z dálky, varující, že nastal čas ohromující události. Po uklidnění přijde epicentrum záchvěvu země a náhlý prudký, stupňující se zpěv i doprovod varhan zvěstují, že příroda usoužena nad smrtí Krista, vydává svědectví pravdě jeho slov: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej znovu vystavím!“ Způsobem ohlušujícím, hrůzu budícím, vlastní přírodě hlásá splnění tohoto proroctví. Třetí „terra tremuit“ je už jenom doznívání, vzdalování ohlušujícího, prudkého zemětřesení. Když už se všechno uklidnilo a svědkové tohoto největšího důkazu božství Ježíše Krista se mohou vzpamatovat a uvědomit si, co se vlastně stalo, nastupující varhany v slavnostních fanfárách, uvádějíc slavné vzkříšení vítězného Trpitele, nyní již všemocného soudce všeho lidstva a celého vesmíru. Zpěv i varhany pak jásají vítězným nadšením k oslavě vzkříšeného Spasitele.

_____________________________________________________

5. Ave Maria

Antifona Mariana

Text: Ave Maria, gratia plena, Dominus Tecum, benedicta tu in mulieribus et benedictus fructum ventris tui, Jesu. Sancta Maria, Mater Dei, ora pro nobis peccatoribus, nunc et in horra mortis nosrtae. Amen.

Zdrávas, Maria, milostiplná, Pán s Tebou, požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života Tvého, Ježíš. Svatá Maria, matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.

Nádherné pozdravení archanděla Gabriela vyvolené dívce Marii z Nazaretu neustále uchvacuje hudební skladatele, kteří toto nebeské poselství ztvárňují různými způsoby. Ve všech je cítit obdiv, úcta, pokora a především láska. Celé věřící lidstvo převzalo toto oslovení po vzoru archanděla a denně mnohokrát oslovuje s úctou, něhou a upřímnou dětinskou láskou tuto pokornou, vyvolenou Pannu, požehnanou mezi ženami a tím si připomíná počátek našeho vykoupení.

__________________________________________________________

6. Sub tuum praesidium

In tono cum jubilo

Text: Sub tuum praesidium confugimus, sancta dei Genitrix! Nostras deprecationes ne despicias in necessitatibus, sed a periculis cunctis libera nos semper, Virgo gloriosa et benedicta!

Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko! Prosby naše neodmítej v potřebách, ale ode všech nebezpečenství vysvoboď nás vždycky, ó slavná a požehnaná Panno!

Modlitba je hudebně cítěna jako osobní drama člověka klečícího u nohou Matky Boží, který se dostal do těžké životní situace, ze které nenalézá východisko. Beznaděj je vyjádřena počátečním mohutným nástupem varhan i sboru, jako výkřik, volání o pomoc. Vzápětí se napětí uvolní, jako by si uvědomil, že si dovolil příliš, a tep skladby do upřímně pokorného jednání člověka, který počítá s pomocí. Jeho víra vyúsťuje v něžný obdiv k Prostřednici milostí „Sancta Dei Genitrix“. Po tomto něžném, uctivém a vroucím vyznání, jako když dostal pokyn, pokračuje v prosbě. V atmosféře skladby je cítit tíseň, obavy, napětí a naléhavou prosbu (libera nos semper). Pak jako by si prosebník uvědomil, že mnoho naříkal, přejde opět k obdivu Panny „Virgo gloriosa“ a tento obdiv rozvine až do oslavného chvalozpěvu „gloriosa“. Cítí však, že jeho duše je plna bolesti, a jeho projev vnitřního rozpoložení se vrací k úvodnímu motivu v mohutném forte varhan i zpěvu sboru „Maminko, prosím tě, nezapomeň!“ Nato přichází psychický útlum v kontrastním pianu ve varhanách, prosebník se ponoří do ticha u nohou Královny jako ten, který již řekl všechno, co říci chtěl a více již nedokáže. Vyčerpaný, tiše a odevzdaně setrvává u nohou té, které důvěřuje. Varhany doznívají v pianissimu a vyjadřují pokoj v duši prosebníka, pramenící z víry, že bude vyslyšen.

_______________________________________________________

7. Ó, Domina mea

Preghiera

Text: Ó, Domina mea, ó, Mater mea! Memento me esse tuum, ó, Mater mea. Serva me, ó, Mater mea. Defende me, ó, Mater mea ut rem ac possessionem tuam.

Ó, Paní má, ó, Matko má! Pomni na svého, ó, Matko má. Zachovej mě, ó, Matko má. Ochraňuj mě, ó, Matko má i to co Ti svěřuji.

Náš národ prožíval a prožívá během svých dějin nejen radostné, ale i smutné, ba těžké chvíle. Tak jako děti v těžkých chvílích života hledají pomoc u své matky, i náš těžce zkoušený národ hledal a hledá pomoc a ochranu u Matky Boží, kterou nám v Janovi svěřil jako svou Matku a v Janovi nás svěřil své Matce. Dalimil ve své kronice říká: „Maria byla milá Čechům a Češi byli milí Marii.“ Toto cítění, tento vroucí vztah k milované a milující Matce je dědictví, jež nám svěřili předkové a my si ho jako klíč k šťastnému domovu předáváme z generace na generaci. Na to by náš národ neměl nikdy zapomenout. Ať nám písně o Ní a k Ní připomenou, že život s Matkou Marií je bezpečný, krásný a šťastný!

Toto v hudebním výrazu skromné a působivé vroucí dílko vzniklo jedním dechem v těžké chvíli autora jako pokorná osobní píseň, prosebné zvolání k Panně Marii 23.5.1960. (pozn. K.P.)

_____________________________________________________

8. Ecce sacerdos magnus

Ecce sacerdos magnus, qui indiebus suis placuit Deo et inventus est iustus. Ideo iure jurando, fecit illum Dominus crescere in plebem suam. Benedictionem omnium gentium dedit illi et testamentum suum confirmavit super caput ejus. Gloria Patri et Filio et Spiritui sancto, sicut erat in principio et nunc et semper et in saecula, saeculorum. Amen.

Hle, kněz veliký, který životem svým zalíbil se Pánovi a byl nalezen spravedlivým. Proto podle přísahy, kterou mu Pán dal, učinil, aby rozkvétal uprostřed svého lidu. Požehnání všech národů dal mu Pán a svou smlouvou potvrdil nad jeho hlavou. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako bylo na počátku i nyní a na věky věků. Amen.

Právem se nejvyšším duchovním pastýřům, zástupcům a pokračovatelům v poslání apoštolů prokazuje zasloužená úcta, vyplývající z odpovědnosti jejich poslání vůči Bohu i vůči božímu lidu a národu. Proto se při slavnostních bohoslužbách a vzácně i při významných společenských událostech zpívá při jejich příchodu do svátečního shromáždění lidu tento slavnostní zpěv. Zalíbit se Bohu pro jeho požehnání vzhledem ke svým schopnostem, není pouze nutností kněží v jejich úlohách jako zástupců Boha nebo jeho prostředníků, či pastýřů svého lidu. Každý z nás dostal od Boha hřivny, aby jimi moudře hospodařil a ne jich vložil do náruče lhostejnosti a pohodlnosti. Užívejme jich rozvážně s velikou pečlivostí nejen pro sebe nebo k oslavě jejich Dárce, ale také ku prospěchu a pomoci bližním.

______________________________________________________

9. Tu es sacerdos

Hanc orationem cantabilem pro omnibus sacerdotibus, ut ad Dominum nostrum Jesum Christum ad matremque eius Mariam, et ad animas humanas amore castissima flagrent, dedico.

Text: Tu es sacerdos in aeternum secundum ordinem Melchisedech.

Suscipiat Dominus sacrificium de manibus tuis ad laudem et gloriam nominis sui, ad utilitatem quoque nostram totiusque Ecclesiae suae sanctae.

Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.

Kéž Pán přijme oběť z tvých rukou ke chvále a slávě svého jména, také k užitku našemu a celé své svaté Církve.

Celý svět a především naše vlast strádá nedostatkem kněžských povolání. Tato skladba je prosbou ke Královně a Matce kněží za dostatek obětavých, svatých kněží, aby oltáře v našich chrámech neosiřely, aby bylo dostatek duchovního chleba a aby víra v našich zemích neuhasla. Je to vroucí prosba, aby Pán vzbudil v našem národě hojnost kněžských povolání a aby šli ti, kteří tento jeho hlas, toto jeho volání uslyší, ochotně šli do vinice Boží.

Skladba má dvě roviny. První je oslavná, kdy vyjadřujeme Kristu Veleknězi a tím i jeho kněžím podílejícím se svátostným kněžstvím na jeho výsadě Velekněze úctu, obdiv a pokoru před velikostí tohoto poslání, jako je to vyjádřeno v Písmě v osobě Velekněze Melchisedecha. Sv. Filip Neri řekl: „Kdybych potkal na ulici anděla a kněze, nejdříve s úctou pozdravím kněze a pak anděla. Andělům nedal Bůh takovou moc jako kněžím, mocí svého slova proměňovat jménem Ježíšovým chléb a víno v Tělo a Krev Božího Beránka.

Druhá část tohoto zpěvu je prosba k Všemohoucímu, aby přijal oběť z rukou kněze ke své slávě, k užitku nás všech a celé své svaté Církve. Text této druhé části je z liturgie Tridentského ritu. Je to vroucí prosba za to, aby všichni kněží byli pravými následovníky a pokračovateli Božského Velekněze.

__________________________________________________

10. Beatus vir

Meditatio musicalis. Dedicato al Reverendissimo Signor Antonio Macák.

Text: Beatus vir qui suffert tentationem. Quoniam cum probatus fuerit, coronam vitae accipiet.

Blahoslavený muž, který vydrží zkoušku (pokušení). Protože, když bude vyzkoušen, věnec života obdrží.

Hudební úvaha nad slovy Písma sv. o zkouškách v životě člověka. Dialog mezi sopránem a tenorem o pravdivosti těchto slov. V první části je reminiscence na trojnásobnou zkoušku apoštola Petra v noci Utrpení Pána Ježíše, vystupňována psychologicky od menší k větší a končící vnitřní otázkou. Na nevyslovenou, tušenou otázku dává odpověď druhá část „Quoniam“, protože, když bude vyzkoušen, věnec života obdrží. První věta této odpovědi se melodicky pohybuje nad ponurou spodní klenbou zpěvné linie, kde zkouška budí v duši strach a úzkost. Pak se hudební myšlenka vyšvihne do jasnější polohy a napovídá, že zkouška je jenom dočasná, nikdy není nad naše síly a i v ní je při nás náš Pán, který nás povzbuzuje laskavým pohledem, abychom nezoufali, ale pozvedli k němu svá ubolená srdce, ustrašenou mysl. Tak jak kdysi apoštolové na rozbouřeném jezeře Genezaretském, když jim hrozilo v divoké bouři životní nebezpečí. Jeho přítomnost ve všech životních zkouškách znamená pro nás jistotu. Povzbuzuje nás i poukázáním na odměnu „coronam vitae“ věnec života, který nás čeká po zdolání všech životních zkoušek. Ten totiž, kdo vydrží dokonce, bude spasen. Allegro festivo, které nastoupí po této úvaze, je vystupňováno melodickou, harmonickou i dynamickou přesvědčivostí, jako ujištění, že bojovat za získání životní odměny od Pána stojí zato.

_______________________________________________________

11. Surge

Canticum drammaticum Isaiae Prophetae ex lectione in festo Epiphaniae Domini 6.1. Pars brevis.

Text: Surge, illuminare Jerusalem! Ecce, venit lumen tuum et gloria Domini super te orta est.

Povstaň, rozsviť se, Jeruzaléme! Hle, přišla spása (světlo) tvoje a sláva Páně se nad tebou zjevila.

Malebný obraz dramatického vidění: Spící Jeruzalém je zahalen do tmavé noci a ponořen do hlubokého spánku – varhany zní krátkou konejšivou předehrou. K uzavřeným branám přichází prorok Izaiáš se svým doprovodem a přináší lidu důležité poselství od Hospodina. Hlas jeho nese se ztichlou nocí, ale ozvěnu nenachází. Prorokův doprovod se připojuje mohutným Surge, aby probudil spící Jeruzalém. Trojí zatlučení na brány města a čekání mezi nimi je zachyceno ve třech akordických změnách, uváděných monotónním úvodem. Po třetím zesíleném zatlučení nastane napjaté ticho. Protože první prorokova výzva zaniká nad tvrdě spícím městem, noční ticho rozráží jeho druhá výzva, hudebně posazena do vyšší polohy, zdobena mohutnější melodickou klenbou a protknutá skoro až prosbou, ale i netrpělivým neklidem. Teprve nyní se ze spánku probírá stráž a při ozvěně hlavního motivu, který ve varhanách doznívá kdesi nad městem, lze vytušit v basové figuraci skřípění otvírajících se bran. To už však nedočkavý prorok vyráží do ulic spícího Jeruzaléma a jako vichr s rozevlátým pláštěm, s vlajícími vlasy a ohnivým zrakem proniká do města, zanechávajíc za sebou překvapenou stráž. Jeho bouřící hlas nenechává nikoho spát. Musí jej každý vzít na vědomí.

K tomuto dynamicky, rytmicky i harmonicky prudkému vstupu proroka kontrastuje myšlenkově hutné intermezzo, cítěné ve sboru jako úžas, ale i obava lidu. Na pokyn proroka se lid tiší a do ticha jako blahodárná rosa na vyprahlou zemi zaznívá poselství, které mu přináší: „Hle, přišlo tvé světlo (spása) a sláva Páně se nad tebou zjevila.“ Je to závazné poselství, které přináší nejen milosti, ale i povinnosti. A prorok, jako kdyby si to uvědomil, v mžiku mu vyvstanou obavy, zda ten naslouchající lid nenechá zapadnout čas spásy a hlas mu obavami slábne. Vzápětí si však uvědomuje svoje poslání, jeho hlas se dostává do jistějších poloh a s plnou tíhou odpovědnosti přenechává užaslému lidu, aby v srdcích svých zhodnotil a rozhodl, dobrovolně rozhodl, co má dělat, aby byl hoden dané milosti.

Za opětovné výzvy: „Povstaň, rozsviť se, Jeruzaléme“, která nehodlá nikoho ponechat hluchým, odchází zrovna tak nečekaně, jak nepředvídaně přišel. Zůstává jenom překvapený lid v tichém, bdělém, požehnaném přemýšlení. Poselství je nadčasové, platilo v době proroka a platí do skonání věků. Jeruzalém je celý svět, lid jeruzalémský je celé lidstvo.

________________________________________________________   

12. Tu es Petrus

Offertorium de festo sanctorum Petri et Pauli apostolorum 29.6.

Text: Tu es Petru et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam. Et portae inferi non praevalebunt adversus eam. Et tibi dabo claves regni coelorum.

Ty jsi Petr – skála a na této skále vystavím Církev svou. A brány pekelné nic nezmohou proti ní. A tobě dám klíče království nebeského.

Dramaticky má skladba čtyři obrazy:

1) Ježíš Kristus slavnostně prohlašuje Petra za hlavu své Církve.

2) V 3/2 taktu „aedificabo“ – vystavím – rytmicky i vyklenutou melodií zvýrazňuje mohutnou stavbu, lidmi, časem ani mocnostmi pekel nezdolatelnou.

3) Kristův výrok „Et portae inferi…“ je vykreslen nástupem agresivního motivu v basu, představujícího pluky démonů a zla, kteří se vrhají na stavbu Církve, majestátně a nezdolatelně stojící maják jistoty. Proti tomuto motivu vyroste jako hora gesto Kristovo, nesnášející odpor, zvýrazněné nesmlouvavým, jistotu budícím „non praevalebunt“ – nepřemohou.

4) Předávání božské pravomoci Petrovi „Et tibi dabo…“ je navozeno motivem důvěrného přátelství, překvapujícím laskavostí, kterýžto se ozve v odpovědi varhan jako údiv Petra: Pane, mně dáváš tuto výsadu, mně, který jsem Tě zapřel a bál jsem se k Tobě přihlásit, když jsi to lidsky nejvíce potřeboval? A v odpověď zní naléhavěji přesvědčivé druhé: Tobě dám. A údiv Petrův v ozvěně varhan roste do úzkostných rozpaků, uvědomujíc si tíhu svého poklesku. Do tohoto duševního napětí vpadá třetí Kristovo slavnostní, neodvolatelné: Tobě dám klíče, jako odpověď na to, Petře, žes mne 3x zapřel. Já ti 3x odpouštím a slavnostně prohlašuji, že jsem si tě vyvolil za svého zástupce zde na zemi, abys ty i příští pokolení pochopili, že moje soudy jsou jiné, než soudy lidské. Mocí své božské autority slavnostně prohlašuji, že to, co jsem vystavil, nikdo nemůže zbořit! Nikdo! Protože je to dílo Boha – zní prorocky v závěru skladby. A je to jedno, jestli to lidstvo uzná nebo popírá. Na skutečnosti se vůbec nic nezmění. Ze všech bouří vyjde vítězná (Církev), dotvrzuje v závěru sled akordických změn a varhany burácí konečným, jásavým, durovým akordem jako stvrzení slov Kristových. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou! 29.6.1973  

_______________________________________________________

13. Suscipe me, Domine

Oratio praedicatorum Evangelii Domini Nostri Jesu Christi.

Text: Suscipe me, Domine, secundum eloqium tuum, et vivam! Et non confundas me ab expectatione mea.

Přijmi mě, Pane, podle svého výroku a budu žít! A neuveď mě do rozpaků od mého očekávání.

Modlitba misionáře před odchodem splnit poslání, ke kterému jej Pán povolal. Srdce Dona Bosca hořelo láskou k těm, ke kterým se radostné poselství evangelia ještě nedostalo. Lásku k misiím vštěpoval do srdcí i svým synům. Mnoho salesiánů a dcer Panny Marie Pomocnice nastoupilo a nastupuje do misií, aby splnili přání a výzvu Ježíše Krista: „Jděte do celého světa, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“

____________________________________________________

Schola cantorum sanctae Caeciliae Kladno byl smíšený chrámový sbor při kostele svatého Václava v Kladně Rozdělově od roku 1967 do jara 2004. Jeho jediným sbormistrem byl od počátku do vynuceného ukončení Ján Čambál. V průběhu let kolísal počet jeho členů od deseti do sedmdesáti. Skládal se z dětí od předškolního věku až po seniory, věřících i nevěřících, které spojoval laskavý salesiánský přístup sbormistra. Zprvu jednodušší liturgické písně a koledy nahradily s rostoucí úrovní sboru náročnější písně duchovní hudby ve sbormistrových úpravách. Významnou součástí repertoáru byly skladby Jána Čambála. Hlavním posláním sboru bylo zajištění liturgického zpěvu ve farnosti, úspěšně doprovázel i několik rozhlasových přenosů nedělních bohoslužeb, pravidelně pořádal koncerty a vystupoval při kulturních akcí regionu. Tradičními se staly koncerty ke Dni matek, vzniku republiky a adventní. Za posledních dvanáct let vystupoval soubor po celé české republice, několikrát na Slovensku a v Německu. Výjimečnými byly zájezdy na norské souostroví Lofoty za polárním kruhem a do Florencie a Říma, kde krátce zazpíval na svatopetrském náměstí papeži Janu Pavlu II. Po celou dobu trvání souboru byla jeho varhanicí Ludmila Švarcová a manažerkou po roce 1989 Helena Raifová. Na repertoáru měl sbor stále více než dvě stě skladeb od renesanční polyfonie až po současné autory. Nahrál pět magnetofonových kazet a pět CD disků.                                                                    Český hudební slovník osob a institucí.

________________________________________________

poslední strana

Ján Čambál

(1927-2010)

Cantica drammatica

1. Jesu Rex admirabilis                      4:06

2. Inimicitias                                      3:14

3. Jam non dicam                              4:33

4. Terra tremuit                                  5:23

5. Ave Maria                                      4:18

6. Sub tuum presidium                       5:46

7. Ó, Domina mea                             6:07

8. Ecce sacerdos magnus                   4:38

9. Tu es sacerdos                               7:45

10. Beatus vir                                     4:14

11. Surge                                            5:41

12. Tu es Petrus                                 4:59

13. Suscipe me, Domine                    6:22

Total time                                           67:13