Chorus Carolinus

SLÁNSKÝ OBZOR
Ročník 12 (112) rok 2004
Ročenka společnosti PATRIA, Vlastivědného muzea ve Slaném
a Státního okresního archivu v Kladně

Autor článku Mgr. Karel Procházka

P. František Mensi
( 1753 – 1829 )

Historie je pro historika-badatele stejně nepředvídatelná a přitažlivá jako současná věda pro vědce. Zapomenuté děje a osobnosti jsou stejně záhadné a vzrušující jako nová poznání a technologie. Existují sice vědní obory, kde se zmiňované objevy téměř nevyskytují, ale jsou obory, kde je tomu naopak. Mezi ty druhé náleží historie české hudby. Občas se stane, že od více či méně známého skladatele zazní na koncertech skladba, o níž se dosud nevědělo, nebo ji celá léta nikdo neslyšel. O co vzácnější však musí být nález, který není v této oblasti již tak častý – když je totiž ze zapomnění na světlo vynesen hudební skladatel s velmi kvalitním uměleckým odkazem. K takovým výjimečným objevům patří osobnost pátera Františka Mensiho.
Odborný hudební svět si ho jako hudebníka všiml poprvé a naposledy při vzniku jedinečného díla strahovského bibliotekáře Bohuslava Jana Dlabače „Allgemeines historisches Künstler -Lexikon“, vydaného v Praze v roce 1815 (nové vydání New York 1973 str. 308 – 309), které zachycuje české hudební osobnosti konce 18. století. Právě tato publikace byla zprvu jediným zdrojem informací k údajům o životě Fr. Mensiho. Dlabač o něm hovoří jako o velmi zručném houslistovi, violoncellistovi a skladateli. Jeho jméno se ještě několikrát objevilo i v dalších encyklopediích mezi hudebními skladateli, ale vždy bylo čerpáno ve velmi krátké verzi právě z Dlabačova lexikonu bez dalšího bližšího studia jeho hudby, či života.
V matrice narozených města Bystrého je dne 28. března 1753 (Dlabač píše 27.3.) uvedeno jméno dítěte Fraciscus Anton (matrikář zapomněl na písmeno „n“ ve jméně Franciscus) a rodiče Barbara a Petrus Mensi. Jedním z kmotrů při křtu v kapli Panny Marie bysterského zámku byla čtrnáctiletá hraběnka Marie, Františka z Hohenems. Františkův otec Petrus Alexi Mensi, o kterém Dlabač píše, že je původem Benátčan, byl u švýcarské šlechtické rodiny hrabat z Hohenemsů zaměstnán jako „Hausmeister“ a měl za úkol pečovat o výchovu hraběcích dcer. V místních matrikách se vyskytují italská příjmení Mensi ještě několikrát, ale všechna jen v období kolem poloviny 18. století. Pravděpodobně tedy tato rodina přicestovala společně s hrabětem Františkem Rudolfem z Hohenems, který se oženil v Itálii a s malými dětmi přijel do Bystrého, které si vybral jako své sídelní město.
Zato rodina Františkovi matky Barbary, rozené Bidmanové (*30.listopadu 1728 pokřtěná Anna Barbara Francisca), je v Bystrém a jeho okolí doložena v gruntovních knihách již od počátku 17. století. Její otec, uváděn jako Maxmilián Benedikt Bidman, byl správcem velkostatku v Bystrém v letech 1721 – 1745 a před ním i jeho otec Martin Benedikt Bidman 1716 – 1721. Oba měli ve složité válečné době na starosti celé panství za nepřítomnosti majitelů, zvláště Františka Rudolfa Hohenemse, který byl císařským generálem i polním maršálem a v Bystrém často nepobýval.
Petrus Mensi a Barbara Bittmannová byli oddáni 7.listopadu 1746. Ještě před Františkem se jim v roce 1748 narodila dcera Anna Františka Josefa a v roce 1750 druhá dcera Františka Jana Antonie (zemřela ve třech letech). Té byl za kmotra hrabě Jan Josef Pachta z Rájova, majitel citolibského panství, kde za jeho života došlo téměř k zázraku v tvůrčí oblasti místních hudebníků. Třetí dcera Josefa Ivana přišla na svět v roce 1751 a v roce 1754 druhý syn Petrus. Na hudební cítění budoucího skladatele měl jistě pozitivní vliv italsko-český původ jeho rodičů. Vždyť celá Evropa již 150 let žila italskou hudbou a hudebnost těchto dvou národů byla pověstná.
Bližší osudy Mensiho dětství jsou poněkud nejasné. Bohuslav Dlabač zmiňuje, že byl od mládí veden k umění hudby a svá první vzdělání získával nejprve ve svém rodném městě, pak v Chlumci nad Cidlinou a v obci Křinec severně od Nymburka. V Chlumci nad Cidlinou byl v té době čilý hudební ruch. Působil zde i varhaník a kantor Jan Dusík, otec nejznámějšího z Dusíků Jana Ladislava. Varhaníkem zde byl jen rok a v září 1758 odešel do Čáslavi. Mladého Františka Mensiho tedy učit nemohl, jelikož v té době mu byly pouhé čtyři roky. Také Křinec nestál stranou společenského života. Vždyť ve službách jeho majitelů, hrabat Morzinů, byl dva roky na začátku své kariéry sám Josef Haydn (1732-1809).
Dalším Mensiho působištěm a místem vyššího, nejen obecného vzdělání, je Praha, kam odešel i se svými rodiči. U jezuitů studoval humanismus a získal titul magistra filosofie. V klášterním internátě – konviktu sv. Bartoloměje, působil jako vychovatel. Někdy v těchto studijních letech se navíc vzdělával i v hudbě. U světoznámého violoncellisty a skladatele Josefa Rejchy (1752 – 1795), který byl jen o rok starší, musel brát hodiny před rokem 1774. Tehdy začíná Rejcha úspěšnou hudební kariéru. Žák Františka Josefa Wernera (1710 – 1768) byl prvním violoncellistou v knížecí kapele öttingen-wallersteinské ve Švábsku a pak koncertní mistr bonnské kapely, jejímž členem byl i Beethoven. Rejchy si vážil i Leopold Mozart. Mensi dále studoval hudební skladbu a housle u známého českého skladatele a člena řádu servitů Kajetána Vogla (1750 – 1794). Vogl byl žákem Františka Václava Habermanna (1706 – 1783), u kterého studoval také Josef Mysliveček. Voglovy skladby byly po českých kůrech velmi rozšířené a slohově navazovaly na dílo Františka Xavera Brixiho.
V roce 1776 obdržel František Mensi ještě titul bakaláře teologie, na svátek Nejsvětější Trojice byl vysvěcen na kněze a ještě v tomtéž roce (9. června) odešel jako kaplan na své první duchovní působiště. Bylo jím Smečno, sídelní město mocného šlechtického rodu hrabat Martiniců (od r.1791 Clam-Martiniců). Skutečnost, že zde byl činný jako duchovní správce i hudební skladatel, dokazují zápisy v různých úředních knihách farního archivu, 26 dochovaných vlastních skladeb ve smečenské sbírce hudebnin na kůru kostela Nejsvětější Trojice a několik opisů skladeb dalších autorů – K. Vogl, J. Mysliveček, F.X.Brixi.
Zde strávil ve službě kaplana jedenáct let, až do 3.června 1787. Poté byl krátce ustanoven administrátorem v Kvílicích. Odtud ale odešel již 7. září jako administrátor do Hobšovic, kde byla vlivem josefínských reforem zřízena lokálie, a po dvou měsících, po vykonané konkurzní zkoušce, se stal jejich prvním lokalistou. (Před tímto císařským nařízením obstarávaly duchovní službu malých obcí, stejně jako dnes, větší děkanství a fary, kde bylo více kněží. Z lokálií se později staly malé místní fary.)
V Hobšovicích strávil plných osmnáct let. Zpočátku bydlel sedm roků v místní škole, poté získal na stavbu lokálie 600 zlatých na materiál a od hraběte vápno. Ze svého přidal 1 100 zlatých a většinou vlastníma rukama postavil nové stavení. Dne 16. srpna 1805 byl ustanoven farářem v Družci a po čtyřech letech, 4. července 1809, ve Pcherách. Sem ale nepřišel poprvé. Zdejší faru administroval již v letech 1787 – 1788. V této obci, která stejně jako ostatní Mensiho působiště patřila k panství hraběcí rodiny Martiniců, strávil pater František Mensi poslední roky svého života. V necelých 77 letech zde zemřel 28. prosince 1829. Pohřben byl poslední den toho roku na místním hřbitově u kostela sv. Štěpána. Tento hřbitov byl na počátku dvacátého století zrušen a přestěhován, bohužel již bez hrobu pátera Mensiho.
P. František Mensi byl činný rovněž jako učitel hry na housle a violoncello. Že byl velmi zručný instrumentalista na oba nástroje, je zřejmé i z partů v jeho skladbách. Zvláště houslové jsou velice živé, bohaté a poměrně náročné. Ve svém lexikonu uvádí Dlabač i několik Mensiho žáků. Na prvním místě je jmenován slavný koncertní mistr ve hře na housle Franz Gös. Jeho pozoruhodnou uměleckou kariéru zaznamenal B.Dlabač ve svém Lexikonu. Dalším žákem je uveden hrabě Philipp Benitus Johann Swéerts – Sporck (1753 – 1809). Dlabač jej zmiňuje jako dobrého klavíristu a houslistu. Josefa Krünera zvlášť ve svém Lexikonu neuvádí. Zato o Janu Theodoru Brodeckém se zmiňuje i Československý hudební slovník. Tento houslista absolvoval koncertní cestu po Německu a Nizozemí. V Bruselu, kde se usadil, vyšlo roku 1782 několik jeho skladeb. Zemřel patrně v emigraci. Samostatná hesla věnuje Dlabač i dalším dvěma žákům – Václavu Čížkovi a Karlu Leschnerovi.
Na chvíli se ještě zastavme u Mensiho kněžského úřadu. Nebýt světových válek, mohli bychom dnes ve Pcherách slyšet hlas zvonů, které nechal František Mensi v roce 1819 přelít. Bohužel byly v roce 1917 zrekvírované.1)
Poslední psané záznamy ve farním archivu ve Smečně, uvádějící jméno Františka Mensiho, jsou z malé knihy, či spíš sešitu vedeného od roku 1826, o obětovaných mších. Prvně byla za Mensiho obětována mše už 30.12.1829 a rovněž i následující den, kdy měl ve Pcherách pohřeb.2)
Pozdější první historik smečenského panství děkan Josef Dvořák se o svém dávném předchůdci zmiňuje jako o vynikajícím kazateli a hudebním skladateli, který si krátce před smrtí složil Requiem (dosud nenalezené). Kromě této zmínky nemáme dnes k dispozici ani jeho podobiznu. A přitom stačilo málo. Děkanství ve Smečně má vlastní galerii zdejších děkanů, ovšem Fr. Mensi zde působil pouze jako kaplan.
Mensiho hudební dílo nemá zásadní vliv na vývoj a historii české hudby. Není ani tak početné a bohatě zastoupené v dochovaných chrámových sbírkách jako například dílo Františka Xavera Brixiho (1732 – 1771), pro český klasicismus tolik významné. Kdyby toho nebylo, kdo ví jak by nejen „Pražané“ přijali hudbu velkého W.A.Mozarta (1756 – 1791). Přesto na pozadí těchto dvou v českých zemích často hraných velikánů a tehdy velmi módního stylu  dokázal P. František Mensi tvořit osobitou hudbu. Samotné skladby jsou na vysoké skladatelské úrovni, bohaté na melodie a harmonii. Jsou plné citu, napětí a staví na významu textu. V Mensiho hudbě můžeme slyšet nejen prvky barokní hudby v bohatých houslových doprovodech a v melodicky vystavěném číslovaném basu, ale i klasicistní a v pozdějších skladbách i prvky nastupujícího romantismu.
Několikrát zmiňovaný B. Dlabač musel Mensiho hudbu znát, protože ve svém příspěvku píše, že některá jeho díla uváděl kostelní sbor strahovského kláštera a byla přijímána s potleskem. Jeho hudbu přirovnává k ve své době  známým italským skladatelům Farradinimu a Montimu. Dále uvádí, jaké kompozice skládal: Offertoria, Gradualia, Árie, Roráty, Antifony, Litaniae, Mše, Symfonie a Kvarteta. Při sestavování Tematického katalogu skladeb p. Františka Mensiho však nebyla dosud objevena žádná Symfonie, ani Kvartet, či Litaniae. Místem objevení Mensiho hudby a uchování největšího počtu skladeb je pochopitelně smečenská sbírka hudebnin na kůru kostela Nejsvětější Trojice. Z 26 zde dochovaných skladeb je jeho 15 vlastních rukopisů. Z celkového počtu přibližně 40 dosud objevených skladeb se 17 kompozic nachází pouze ve Smečně.      Nyní by zde byl na místě rozbor výhradně hudebně-duchovního díla, ale bohužel dosud nejsou dostupné některé z dochovaných hudebnin potřebné k prostudování. K nastínění některých badatelských úskalí uvádím několik příkladů. Jistý opis Offertoria ve smečenské sbírce je totožný s opisem v Břevnovské sbírce. Jako autor je ve Smečně uveden F.X.Brixi, v Břevnově F.Mensi. Další jiný opis této skladby byl nalezen ještě ve Mšeci a jako autor uveden Mensi. Podobné je to se Mší ex G, která je v Klatovské sbírce uvedena jako Mensiho, ale jinde je uvedeno jméno Mensiho učitele K.Vogla. Určení správného autorství je předmětem další badatelské práce při sestavování tematického katalogu. Mimochodem, klatovská sbírka obsahuje i se zmíněnou mší celkem osm Mensiho skladeb.
Pro badatele zabývající se praktickou hudební částí archiválií jsou přichystány další svízele. Nejčastěji nesouhlasí počet taktů v jednotlivých partech a špatné jsou i zápisy výšek tónů. To vše lze ale zjistit a opravit až při spartaci, kdy jsou jednotlivé hlasy a nástroje sepsány pod sebe do partitury. Občas se stane, že tyto nepřesnosti obsahují i autorovy rukopisy. Autenticita autografu je tedy do jisté míry jednoznačná. Pokud ovšem autorův originál schází, je nutné shromáždit a prostudovat všechny známé a dostupné opisy a vyloučit možné úpravy opisovačů. Podobně tomu bylo například u Pastorálního Offertoria in G [I.], které smečenská sbírka uchovává v autografu. V nymburském opisu a též i v opisu na Strahově a v Radnici je značně ochuzeno o celou prostřední část, která je nesmírně zajímavá a pro skladby z té doby poměrně neobvyklá. Také se běžně stává, že původní text je nahrazen zcela jiným a většinou ne zdařilým, který ani neodpovídá charakteru hudby. Jak již bylo výše uvedeno, Mensi tvořil hudbu se vztahem ke slovům a jejich výměna nebyla pro skladbu vždy šťastným řešením.
Význam Mensiho díla a oblibu skladeb lze posoudit také podle kůrů, které si jeho díla do svých sbírek pořídily: Praha – Strahov, klášterní kůr, Praha – Břevnov, klášterní kůr, Praha – kůr kostela sv. Jakuba na Starém městě, Praha – Bertramka, Broumov  – klášterní kůr, Úterý  – klášterní kůr, Sokolov  – pozůst. Jana Schlesingera, Březnice  – kostel Sv. Ignáce, Loukov u Mnichova Hradiště  – kostel Nejsvětější Trojice, Kutná Hora – kostel Sv. Jakuba, Hluboká nad Vltavou – kostel sv. Jana Nepomuckého, Zlatá Koruna – klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, Český Krumlov – sbírka rodiny Šimečkovy, Český Krumlov – sbírka Schwarzenberg, Nymburk – Chrám Sv. Jiljí, Turnov – kostel sv. Mikuláše, Panenský Týnec – Strachotova sbírka, Velvary – kostel Sv. Kateřiny, Slaný – kostel Sv. Gotharda, Zlonice – kostel Nanebevzetí Panny Marie, Mšec – kostel sv. Kateřiny Alexandrijské, Nový Knín – kostel sv.Mikuláše, Radnice – kostel sv.Václava, Teplice – kostel sv. Jana Křtitele, Protivín – kostel sv. Alžběty, Klatovy – kostel. Kromě našich sbírek jsou z mezinárodního hudebního katalogu RISM známo ještě několik zahraničních. V Německu, Rakousku, Maďarsku a na Slovensku.
Tento soupis byl pořízen dle evidence Souborného katalogu hudebního oddělení Národní knihovny z dosud zpracovaných hudebních sbírek v Českých zemích. Archivy kůrů Velvary, Slaný, Zlonice, Mšec, Nový Knín, Radnice a Protivín zatím Souborný hudební katalog Národní knihovny detailně neeviduje. To znamená, že soupis nemusí být konečný. Dosud ještě existuje množství nezpracovaných archivů chrámových i soukromých a nebylo možné všechny uvedené skladby detailně prostudovat a některé z nich porovnat s Mensiho rukopisy, které se nacházejí ve Smečně.
Přibližnou dobu vzniku Mensiho děl lze určit pouze dle některých opisů z jiných sbírek, protože Fr. Mensi své rukopisy ani opisy jiných skladatelů nedatoval. O tom, že byl po celou dobu svého kněžského úřadu činným hudebním skladatelem, máme doklad ve smečenské sbírce, kde je na obalu not Salve Regina in B podepsán jako farář pcherský.
Znovuobjevení hudebního odkazu Patera Františka Mensiho i jeho samotné osobnosti má nepochybně velký význam nejen pro místní regiony a obce, s nimiž jsou úzce spjaty jeho životní osudy a hudba, ale i pro celý národ. Ta uměnímilovnější část může opět lépe ocenit kvalitu české hudby druhé poloviny 18.století, která byla v závěru klasicismu a počínajícího romantismu pochopitelně převálcována rakousko-německou hudbou a jejích velikánů Josefa Haydna (1732 – 1809), Wolfganga Amadea Mozarta (1756 – 1791) a Ludwiga van Beethovena (1770 – 1827). Pražské chrámové kůry žily bohatým životem až do osudného zásahu reforem císaře Josefa II. (někde dále i po něm, ale v omezené míře). Rušení klášterů, kostelů a omezení nástrojového aparátu při hudebních produkcích liturgických obřadů společně s pozdějším cecilianismem, kdy byla snaha o návrat k chorálu a čistému zpěvu renesance bez doprovodu nástrojů, mělo za následek velký úpadek figurální chrámové hudby. Tím vším může být vysvětleno postupné opomnění vysoké vyspělosti naší hudební kultury 2. poloviny 18. století.
Naštěstí bylo zachováno značné množství chrámových sbírek a pro Čechy typická vánoční tradice, která se jen hemží klasicistními pastorelami a krásnou hudbou v dobrém slova smyslu lidovějšího a lacinějšího rázu. Ty ovšem mohou jen stěží charakterizovat toto období. Typickým příkladem je hudba oblíbeného Jakuba Jana Ryby (1765 – 1815), jehož půvabná vánoční mše „Hej, mistře“ není rozhodně tím nejkvalitnějším, co napsal. Sotva se dnes odvážíme říci, že toto období naší hudební minulosti můžeme správně posuzovat. Kdo může tvrdit, že zná dobře skladby v Čechách dříve tak oblíbených skladatelů, jakými byli například již zmiňovaný J.J.Š.Ryba,  vysoce ceněný Jan Lohelius Oehlschlägel (1724 – 1788), Mensiho učitel K. Vogel, nebo dokonce samotný velký zjev české hudby 2.pol. 18.stol. F.X.Brixi? I když tito pánové zůstávají stále v povědomí hudebních historiků, jejich hudba je nadále z větší části velkou neznámou. Profesionální soubory velmi zřídka přistoupí k nastudování neznámého díla. Určitá jistota provedení oblíbené skladby známého autora je pochopitelná. To také bývá určitou výzvou amatérským souborům, že se snaží obnovit vlastní hudební tradice svých předků.
Mensiho odkaz má štěstí, že byl nejen znovu objeven, ale i oživen. My tak máme další šanci posoudit vysokou uměleckou úroveň české hudby, která navíc vznikala mimo velká tradiční kulturní centra. Při srovnávání nesmíme zapomínat, že František Mensi, kromě jedenácti let strávených ve Smečně, žil po zbytek života pouze v malých a nevýznamných obcích a jeho styk s pulsujícím kulturním světem musel být do značné míry omezen.
Když dnes navštívíte zpustlý pcherský kostelík a s pomocí velké fantazie, podpořené fotografií jeho interiéru na počátku 20. století, si jej představíte v původní funkční kráse, bude na vás působit jeho velkodušná skromnost, která jakoby korespondovala s Mensiho osobností v kontrastu s velkými skvostnými chrámy, kde zněla a byla uchována jeho stejně krásná hudba.
Kladenský hudební soubor Chorus Carolinus od roku 2001 pravidelně pořádá koncerty pod názvem „Obnovené premiéry skladeb smečenského kůru“, na kterých pokaždé zazní alespoň jedno Mensiho dílo znovu přibližně po 200 letech společně s díly jiných autorů – nejčastěji F.X.Brixiho. Za podpory Krajského úřadu Středočeského kraje a několika sponzorů ze soukromé podnikatelské sféry vznikla u příležitosti 250. výročí narození P. Františka Mensiho CD nahrávka. Všechny nastudované skladby jsou realizovány z originálních rukopisů Františka Mensiho, pocházejících ze sbírky kostela Nejsvětější Trojice ve Smečně. Snad se vyplní  slova P. Cyrila Kubánka, kterými symbolicky pokřtil vydané CD ve vymrzlém, několika svíčkami osvětleném kostele sv. Štěpána ve Pcherách: „Ať tato hudba přináší posluchačům stejnou radost a lásku, s jakou ke slávě Boží z pera mého předchůdce Františka Mensiho vznikala.“

Za umožnění studia hudební sbírky a farního archivu ve Smečně patří zvláštní poděkování páteru Cyrilu Kubánkovi, páteru Karlu Kunzlovi a paní Stanislavě Blechové. Za cenné rady a odbornou pomoc pak děkuji paní Zuzaně Petráškové z hudebního oddělení Národní knihovny v Praze, panu Vladimíru Přibylovi z oddělení kultury Městského úřadu ve Slaném, hudebnímu vědci a skladateli Zdeňku Šestákovi, objeviteli citolibské hudební kultury 18. století, a historiku Jaroslavu Gloserovi st. ze Svitav.