Chorus Carolinus

Karel Loos (1722-1772)

Část hudebně vědecké práce našeho sbormistra vytvořené u příležitosti vydání CD s hudbou Karla Loose.

„Při přípravách nového CD, zejména informací dovnitř obalu jsem dlouho přemýšlel, co tam vlastně o Loosovi napsat. Jedinou dostupnou a známou informací bylo jen jeho jméno Karel Loos a že zemřel jako kantor v Tuchoměřicích 2.3.1772. Uvést do bookletu CD pouze nezáživný a rozvláčný muzikologický rozbor jeho hudby by nebylo dobré a tak jsem přijal myšlenku, které jsem se podvědomě bránil, tedy, že se pustím do další hudebně vědecké práce. Po minulé zkušenosti s objevením skladatele pátera Františka Mensiho (1753-1829) a znovuoživením jeho hudby mě děsilo to množství nikdy nekončící práce, zvláště, když se v tomto případě nebylo téměř o co opřít, aby se dalo něco konkrétního zjistit. Jen sestavení Tématického katalogu bude zřejmě, stejně jako u Mensiho, práce ne celý život. Zvlášť při laksním způsobu našeho národa k hudebně historickému odkazu našich předků. Nicméně několikaměsíční soustavná práce přinesla alespoň částečně své ovoce a o vynikajícím českém skladateli bylo možno napsat více než dvě věty. V dalším bádání budu pokračovat, sice již pomaleji (přeci jen mi to neživí), ale stejně jako u Mensiho, když už jsem s tím jednou začal… Sice nevím jak zbytek sboru, ale já se těším na oživení dalších skladeb.“;-)  K.Procházka 

Karel Loos se narodil v Mnichovském Týnci, pokřtěn byl v Chožově jako Jan Karel Josef Los 8.3.1722, zemřel 2.3.1772 v Tuchoměřicích.

Jméno Karla Loose je v souvislosti s českou hudbou 18. století uváděno jen zřídka, stejně jako ostatních venkovských kantorů, které ovšem kvalitou své práce daleko přesáhl. Právě kantorům, kteří v jedné osobě zastávali místa školních učitelů, ředitelů kůru a mnohdy i varhaníků a skladatelů, vděčíme za muzikantskou úroveň našeho národa v tomto období v Evropě vysoce ceněnou. Oni vzdělávali a podchytávali hudební talenty, nechávali je rozvíjet na svých kůrech, svou usilovnou a dlouhotrvající prací nejen jim vštěpovali hudební vkus tehdejšího uměleckého světa, pracným opisováním a rozepisováním vytvářeli výjimečné sbírky trvalé hodnoty svědčící v mnoha směrech o úrovni daného místa a často také tvořili vlastní díla buď z niterné potřeby nebo z nedostatku jiného provozovacího materiálu. Jen těm nejnadanějším přesáhl věhlas hranice místního působiště a zřídka i naší země. Zde asi nejvíce platí rčení, že kvalitu nejlépe prověří vzdálenost nebo čas. Životní osudy mnohých z nich nebyly šťastné, odrážely z dnešního pohledu drsnou všednost tehdejšího života prostých lidí. Příběh nejznámějšího českého kantora Jakuba Šimona Jana Ryby nebyl v ničem nadsazený.

Nesmíme zapomenout, že kostel bylo jediné místo, kde mohl běžný člověk slyšet oficiální hudbu a na mnoha místech i velice kvalitní. Vzdálenost od metropole nebo velikost obce nehrála vždy roli. Hudba byla jedna z mála oblastí, kde bylo umožněno nadaným poddaným nějak vyniknout ve smyslu naplňování dobového estetického ideálu krásna v širším pojetí nebo si prostě zajistit kvalitnější způsob života.

Karel Loos je hudebním historikům známá osobnost, ovšem s prakticky neznámým a dosud nedoceněným hudebním odkazem. V odborné literatuře se objevuje co do významu pouze v souvislosti s komickou zpěvohrou, poprvé obsahující námět ze zednického prostředí „Oper bohemica de camino a cementariis luride aedificata seu Pugna inter patrem familiae et murarios“, v překladu „Česká opera o komínku zedníky hravě vystaveném aneb Boj pantátův se zedníky“, která částečně i zlidověla. Ta je přirozeně ve srovnání s hloubkou a úrovní jeho duchovní hudby, které se především věnoval, okrajovou záležitostí. V současnosti probíhající a zřejmě první komplexní vědecká studie Loosovy osobnosti i hudby přináší řadu nových a zásadních zjištění. Společně s právě vydanou nahrávkou Stabat Mater in g a Offertoria de Resurrectione in D předkládá konečně ucelenější obraz neprávem opomíjené výrazné postavy české hudby osmnáctého věku, jejíž hudební odkaz může i dnešnímu posluchači nabídnout řadu poznání. Kromě výše zmíněné zpěvohry, místa profesního působení a data úmrtí nebylo dosud známo nic o Loosově rodině, odkud byl, ani kdy se narodil. Stejně jako jiným českým skladatelům ani z jeho díla nebyl za celá léta sestaven Tématický katalog a ani nebyla, třeba jen částečně, jeho díla vydána tiskem, jak je přirozenou samozřejmostí národní uvědomělosti vyspělejších sousedních států.

Když PhDr. Zdeněk Šesták ve své vynikající studii z roku 1984 o citolibské hudební kultuře právem vyzdvihoval doslova explozi tvůrčího talentu místních hudebníků v oblasti lounského venkova, nemohl ještě tušit, jak se jeho věta v pravdě znásobí v Loosově skladatelské osobnosti, symbolicky na svátek sv. Karla Boromejského 4. listopadu 2011, kdy byl učiněn objev místa a data jeho narození. Karel Loos se narodil v Mnichovském Týnci a byl pokřtěn jako Jan Karel Josef Los 8. března 1722 v kostele sv. Michala v Chožově. (Až do sedmdesátých let 18. století jsou všichni členové rodu ve zdejších matrikách psáni v jednodušším tvaru příjmení s jedním „o“.) Jeho otec Daniel, syn Matyáše Lose, se v Mnichovském Týnci usadil jen několik let předtím s několika příbuznými, pravděpodobně s dvěma bratry Henrichem a Eliášem, matkou Annou Marií a babičkou Salomenou. Příjmení Los/Loos se v lounském, slánském i novostrašeckém kraji 18. století vyskytuje poměrně hojně. V Mnichovském Týnci se prvně objevuje až 30. ledna 1720, kdy se zde žení Daniel Los s Alžbětou Bláhovou. Ještě téhož roku 10. prosince se jim narodí syn Michael († listopad 1724). Za patnáct měsíců přišel na svět náš skladatel, po něm ještě tři synové Antonín, Václav, Jan a nakonec jediná dcera Marie. Rodina Eliáše Lose a nejmladšího bratra K. Loose žila v Mnichovském Týnci v č.p. 44 ještě koncem 18. století. Všichni členové rodu byli častými kmotry i svědky křtů dětí svých sousedů. Daniel i nejmladší syn Jan byli v matrikách několikrát obecně označeni jako řemeslníci. Z potomků Henricha Lose (†1732 ve věku 39 let) zůstal na živu pouze první syn Jakub, který se oženil v roce 1747 s dcerou Jakuba Štěpánka z Kröndorfu (dnešní Třtěno) a kde se také usadil. Daniel Los zemřel 9. prosince 1757 a jeho žena Alžběta rok po něm 15. ledna 1759, oba na celkovou slabost.

V Mnichovském Týnci nebyl kostel s farou, tedy ani škola a obec stejně jako dnes úředně spadala pod nedaleký Chožov. Prvního vzdělání se tedy Karlu Loosovi dostávalo tam. V té době zde působil kantorský rod Lohrů. V letech 1720 až 1750 to byl Jan Václav Lohr a po něm jeho syn Bernard Lohr. Od něj se v českých chrámových sbírkách dochovalo několik skladeb, stejně jako od dalších členů rozvětveného rodu, např. Františka Antonína nebo Jana Josefa. Hudební základy tedy mohl malý Karel získat velice dobré. Jestli a kde studoval dále, není zatím známo, ale skladatel takového formátu jistě neprošel jen náhodným venkovským vzděláním. Loosova vynikající skladatelská schopnost nebyla jen dílem mimořádného talentu. A už proto, že ředitelem kůru v jezuitském kostele nemohl být jen tak nějaký muzikant, nabízí se myšlenka, že studoval na některé z jezuitských škol. Jindy spolehlivé dobové prameny mlčí o tom, zda mohl být jeho učitelem některý z vyhlášených skladatelů.

O Karlu Loosovi nemáme vlastně žádné zprávy až do jeho příchodu do Tuchoměřic, které již dávno předtím žily bohatým kulturním i hudebním životem. Ještě dnes jim dominuje barokní zámek s kostelem sv. Víta, který nechali vystavět ve 2. pol. 17. století majitelé tuchoměřického panství jezuité. Právě při dokončování průčelí kostela v roce 1734 máme dochovanou zprávu, že při vztyčení sochy sv. Jana Nepomuského společně s osazením soch sv. Františka Xaverského (vlevo), sv. Víta (nahoře) a sv. Ignáce (vpravo) na kostele, byly zpívány figurální slavnostní litanie za doprovodu orchestru, trub a tympánů. S tímto kostelem je spjat celý osobní i profesní život Karla Loose. Působil zde jako kantor, varhaník a ředitel kůru. Poprvé je zde o něm zmínka 3. října 1745, kdy byl za družbu při svatbě Václava France. Nevěstě Kateřině byla za družičku sestra Anna. S ní byl o dva roky později oddán na stejném místě, jak to uvádí zápis v matrice oddaných: „Anno 1747 dne 12 septembris potvrzen v stavu svatého manželstva po 3 vohláškách poctivý mládenec Carel vlastní syn Daniela Loosa ze vsi Tejnice s poctivou pannou Annou vlastní dcerou Karla Malého oba k panství Tuchoměřickému patřící.“ Za družbu ženichovi byl Jan Doubek, který byl ponocným v Tuchoměřicích. Jak vyplývá z matriky narozených, manželé Loosovi přivedli na svět v letech 1748 až 1770 nejméně čtrnáct dětí, z toho jednou dvojčata chlapců. Se čtyřmi dětmi se bohužel museli rozloučit ještě v malém věku. Karel i Anna Loosovi byli často kmotry a svědky při křtech i svatbách v kostele sv. Víta. Za Loosovy služby zde byly v letech 1754-1755 instalovány nové varhany a pořízeno několik nových hudebních nástrojů na kůr. Zatím téměř příkladný život kantorské rodiny naplněný láskou, radostí a úspěšnou intenzivní prací odvrátil svou přívětivou tvář v roce 1770 nejen Tuchoměřicím, ale i celé zemi. Tehdy nadměrné deště, střídající sucha a mrazy způsobily v Čechách neúrodu, hladomor a nejhorší dva roky v historii, kdy poklesl počet obyvatel o patnáct procent. Ceny obilí vzrostly rázem až pětinásobně a časem, pokud ještě někdo peníze měl, nebylo za ně k jídlu co koupit. Kdo by v této době platil za školu a hudbu? Z deseti dětí Loosových jen čtyři nejstarší byly v roce 1771 již dospělé. Bylo jen otázkou času, kdy si nemoci z hladu vyberou svou daň. 15. ledna 1772 zemřela ve věku 39 let Anna Loosová a vzápětí 2. března ve věku téměř 50 let její manžel Karel Loos. Nejmladší děti skončily v péči příbuzných matky Anny a rodinné neštěstí se dovršilo v květnu 1773, kdy zemřely dvě nejmladší Loosovy dcery ve věku tří a pěti let. V dalších letech se v tuchoměřických matrikách příjmení Loos již nevyskytuje. Jinak je tomu s hudbou Karla Loose. Nejvíce datovaných opisů máme až z doby po jeho smrti. Nezřídka i na počátku 19. století. Podstatné ovšem je, že byl jedním z nejhranějších autorů v Čechách a ještě za jeho života bylo jeho dílo rozšířeno i po Evropě. Dnes to dokazují zpracované chrámové sbírky kostelů a klášterů v Německu, Rakousku, Polsku, Maďarsku, Slovensku a dalších. Ze soupisu dostupných děl Karla Loose vyplývá, že za přibližně 30 aktivních skladatelských let vytvořil na 50 různých mší, 20 offertorií, minimálně 12 litanií, 5 requiem, 12 mariánských antifon, 3 nešpory a řadu příležitostných skladeb (např. zmíněnou zpěvohru o komínku nebo Stabat Mater in g) a árií. Také víme, že psal i komorní hudbu, ale ta se téměř nedochovala. Výčet není samozřejmě přesný, je vytvořen pouze z dostupných databází zpracovaných sbírek. Loosův Tématický katalog čítá zatím 120 položek. Je třeba si uvědomit, že každá mše má minimálně šest částí, ale průměrně spíše deset. Litanie bývají také rozsáhlejší, přibližně sedmidílné. Requiem, stejně jako nešpory, jsou rovněž velká díla co do počtu jednotlivých částí. Tímto jednoduchým počítáním se můžeme dostat již k úctyhodnému číslu. Podle hrubého odhadu vytvořil minimálně na 900 samostatných hudebních skladeb. To je na venkovského učitele obdivuhodný výkon, když si uvědomíme rozsah jeho pracovních povinností ve škole i v kostele. Musel tvořit s neobyčejnou lehkostí, protože pořídit jen přepis partitury, či další opis jedné mše zabere řadu hodin práce. Kdo ví, kolik skladeb se nedochovalo vůbec. Mnoho chrámových sbírek vzalo časem za své. Ani v samotných Tuchoměřicích se nezůstalo na kůru nic z Loosovy hudby. Dosud je znám pouze jediný autograf, který se nachází ve sbírce Pražského hradu. Na otázku kam se podělo to obrovské množství jeho rukopisů, bude lepší nedostat odpověď.

Jako skladatel patřil Karel Loos k tehdejší české špičce. I jeden z nejuznávanějších českých hudebních historiků Dr. Emilián Trolda (1871-1949) jej řadí mezi českými kantory na první místo. Výborně ovládal hudební formy, dokonale a pěvecky vděčně stavěl melodie a věděl jak technicky správně a přitom melodicky složit fugu. Stylově jej řadíme k tvůrcům pozdního baroka, či raného klasicismu. Zejména vážněji laděná díla mají ještě barokní dozvuky a i všechny ostatní spojuje optimistická lehkost, podobně jako u Františka Xavera Brixiho (1732-1771), našeho nejpřednějšího skladatele. Ne náhodou byly v minulosti zaměňovány jejich skladby v oblasti autorství. Tak tomu bylo i v případě zde nahrané Stabat Mater in g. Ze tří dnes známých opisů (Břevnov, Smečno, Česká Třebová) je neúplný smečenský mylně označen jako dílo Brixiho. Díky dataci břevnovského opisu můžeme vznik této skladby spolehlivě zařadit před rok 1761. Zde se nabízí prostor pro domněnky. Z díla je na mnoha místech cítit opravdová hloubka niterného prožitku ve vztahu k utrpení Panny Marie, především jako matky, nad ztrátou svého syna. V roce 1759 přišli Loosovi již o druhou ze svých dcer, pěti a půlletou Františku a Karel Loos také o svou matku.

Jímavý text mariánské sekvence Stabat Mater od Jacopona da Todiho ze 13. století byl mnohokrát zhudebněn. Skladby určené na svátek Sedmibolestné Panny Marie 15. září, náleží většinou k tomu nejlepšímu, co bylo vytvořeno ve všech vývojových etapách světové hudby. Z českých verzí je nepochybně nejlepší světoznámé dílo Antonína Dvořáka. V 18. století bylo nejznámější a nejrozšířenější zpracování italského skladatele G. B. Pergolesiho, hojně provozované i u nás. Zda se jím pro jistou stylovou podobnost Karel Loos inspiroval, nevíme, ale jeho zpracování rozhodně dělá čest v tomto ohledu české hudbě. Rozsáhlá skladba kantátového typu je určena pro sóla sopránu, altu, tenoru, basu, smíšený sbor, dvoje housle, violu a continuo. Souvislý veršovaný text Loos rozdělil na čtrnáct částí. Působivé vážně laděné sbory bohaté na harmonii střídavě doplňují koncertantní sólové árie, většinou podle dobového zvyku svěží, veselé a nesourodé s textem. Nejodvážnější je zřejmě duet sopránu a altu v terciově lidovém tónu. Výjimku tvoří půvabné árie altu a basu ve vlídné Es-dur. Ze sborů takto vybočuje pátý, působící až bezstarostně. Nejzdařilejší se jeví první, čtvrtý, šestý a pochopitelně závěrečná fuga. Ta obsahuje jedno téma, prolínající se v harmonických proměnách všemi třemi částmi – zpívaným úvodem, prostřední smyčcovou částí i závěrem, který je v naději vygradován do uvolňujícího durového akordu. Naprosto odlišným dílem je Offertorium de Resurrectione in D. Různé textové varianty velikonočního žalmu č. 177 jsou v duchovní hudbě rovněž často skladatelskou inspirací. Krátké radostné zvolání Karel Loos zpracoval v tehdy oblíbené kontrastní třídílné formě ABA. Tento způsob tvorby kratších slavnostních děl, většinou offertorií, můžeme nalézt zejména v hudbě F. X. Brixiho nebo V. J. Kopřivy a dalších skladatelů duchovní hudby v provozovací praxi doznívajícího baroka v polovině 18. století. Doufejme, že tato nahrávka, vydaná u příležitosti 290. výročí narození a 240. výročí úmrtí Karla Loose, je jen první vlaštovkou ve znovuobjevování jeho hudebního odkazu.

Mgr. Karel Procházka