Příspěvky Cecilek
Tvorba této stránky je na nás všech, má být něco jako paměť Scholy. Posílejte mi všemožné vaše vzpomínky, příhody, postřehy apod. k naší celé historii, panu Čambálovi i našich členů. Budu je sem postupně zařazovat.
Kdysi jsem napsal dva příspěvky, našel jsem je a v původním znění je sem kopíruju. .. Horká hlava mládí má něco do sebe, ale přesvědčil jsem se jak se rychle zapomíná, zajímavé čtení 
1. příspěvek
Ján Čambál …. jak začít? Asi od začátku. S tímto jménem jsem se setkal už v dětství, v Základní umělecké škole, někdy v roce 1987. Nebyl to ale náš pan učitel, ale jeho starší syn Jan. Doprovázel naši pěveckou třídu na různá školní vystoupení. Už tehdy jsem žasl, že nepotřeboval před sebou žádné noty. Nedokázal jsem pochopit, že uměl okamžitě vyhovět, když bylo potřeba změnit tóninu, aby se rozmazleným zpěváčkům pohodlněji zpívalo. A to jsem ještě netušil, jak obdivuhodný bude jednou pro mě jeho otec. Z pozdějšího vyprávění vím, že pan Čambál mě z těchto školních vystoupeních už znal. Já si jen matně vybavuji jednoho starého pána v dlouhém, tmavě modrém šusťákovém kabátě, sedícího na jedné z židlí v kapli sv.Floriána na Kladně, kde jsme měli mezi vánočními svátky v roce 1988 malé třídní vystoupení s koledami. Tehdy tam ani nebyly lavice a mezi našimi maminkami byl on jediný mně neznámý. Navíc byl jediný, kdo bedlivě a soustředěně poslouchal celou dobu, což mi tenkrát zaujalo.
Naše první skutečné setkání přišlo až o dva roky později, v září 1990. Má bývalá učitelka zpěvu, paní Stočesová mi nabídla, zda bych si nechtěl na vánoce zazpívat ve sboru v kostele u pana Čambála. Sice jsem ještě neměl domutováno, ale rád jsem to přijal. Setkali jsme se v předsíni rozdělovského kostela. Spletl si mě s dívkou, ale jak jsem se představil, hned věděl a s širokým úsměvem mě objal. A už jsem byl jeho. Dostal jsem noty, v kterých jsem ještě neuměl číst. Jasný mi byl jen směr nahoru a dolů. Prvně a rozhodně ne naposledy jsem slyšel věty: „To zvládneš. To umíš. To je lehký.“ A bylo. Hned ten den se mnou přezpíval tenorový part a pozval mi na zkoušku sboru. Zkoušela se tehdy Marhulova vánoční mše. Vůbec mi to samozřejmě nešlo. Ve vícehlase jsem nikdy předtím nezpíval. Navíc jsem tam byl jako tenor sám, takže pan Čambál kromě dirigování musel stíhat ještě zpívat se mnou. Hned od začátku jsem miloval jeho nádherný čistý a zvučný hlas. Víc jsem se kochal, než dával pozor co zpívám. Hodně tenorového zpívání v této mši není, takže pan Čambál jednou takhle kývl: „Pomož altkám.“ A opět bylo. Některé věci prostě nerozebíral, jen řekl. Nikoho, ani mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak.
Byly to krásné začátky, ve sboru ještě klid a pohoda, a skutečná radost ze setkání a zpívání. Pár měsíců po Vánocích jsem začal pravidelně docházet na krátké sólové hodiny zpěvu po večerních mších v úterý a později v pátek. Nabídl mi to zcela nezištně sám pan Čambál. Dokonce došlo i na několik hodin základů ve hře na varhany, ale u nich také tenkrát zůstalo. Nebyl čas cvičit. Když jsem později s varhanní hrou začínal, tak se mi to všechno náramně hodilo, včetně nauky o harmonii. Za těch několik let co se mi věnoval a naučil mě zpívat, se mi stále víc a víc stával vzorem ve všech směrech. Vzpomínám, jak jsem vždy v úžasu stál po jeho pravé ruce vedle varhan a při mších střídavě vytahoval a zatahoval dva rejstříky. Obdivoval jsem jeho hru z paměti, improvizaci a zpěv, kterému jsem se snažil barvou a technikou hlasu co nejvíc přiblížit. Nesmírně mi těšilo, když mi babičky po mši říkali: „Jako pan Čambál za mlada.“ Ještě dobře, že jsem pochopil, že originál, navíc tak jedinečný, může být jen jeden. V kráse barvy a síle hlasu se mu nikdy nevyrovnám. Ani v hudební tvořivosti. Nesmírně a navždy jsem si oblíbil jeho písně a i ty, které v sobě přivezl z míst svého mládí. Poznávat a objevovat je, pro mě bylo a stále je něco úžasného. Stejně jako se starou hudbou. Jeho skladby většinou vznikly dávno před tím, než jsem se vůbec narodil a krásné jsou leckdy už přes padesát let. O to víc bylo pro mě fascinující a velkou ctí být u zrodu dvou z nich.
Na závěr jedné mše pan Čambál hrál něco velmi hezkého a veselého. To se v chrámové hudbě moc neslyší. S úsměvem jsem pozoroval jeho radost a chuť, se kterou to hrál. Se zaujetím hledal ty správné akordy a až jsem se bál, jak frivolně zněl rytmus skladby důstojným prostorem chrámu. Když dohrál, hlasitě se zasmál a řekl „To už je dávno.“ Já se ho zeptal, co to bylo za taneční muziku a on odpověděl, že to kdysi napsal a mělo to jen pár slov – Evviva il Papa! Má druhá otázka hned nadšeně zněla, kdy že to budeme se sborem zpívat. Pan Čambál mávl rukou a řekl, že to má jen v hlavě a že už si to moc nepamatuje. Noty prý spálili komunisti, když je jako řeholníky tenkrát pozavírali. Tak jsem začal naléhat, ať to oživí, že je to moc krásné. Párkrát jsem se ještě zeptal, až najednou přinesl do sboru další novou“vylepšenou“ píseň Evviva Maria!
Druhý dotek byl mnohem prostší a přišel dříve. Při hře na violoncello mi napadl krátký a milý hudební motiv – celkem 16 taktů. Nic moc. Spíše nic, než moc. Klavír jsem tehdy ještě neměl a nevěděl jsem, co s tím. Slepil jsem více intuitivně, než vědomě pár slov k němu a ukázal jsem to p.Čambálovi. Tehdy řekl, že se na to podívá a už jsme o tom nemluvili. Já pak na vše zapomněl. Až zas jednou, na závěr mše hrál mně něco povědomého a potutelně se u toho smál. Dohrál a s úsměvem se ptá: „Dobrý?“ Já na to: „Jo, to bylo hezký, už jsem to někde slyšel“. To jen pan Čambál zharmonizoval můj krátký nápěv a do nadpisu použil první dvě slova Maria, Královno. Mnohem později mi několikrát řekl a dodnes připomíná, že jsem v té písni už tenkrát použil oslovení Panny Marie jako Matky národů ještě dříve, než ji takto začala označovat oficiální místa. Nevím, nejsem znalec, ale věřím mu.
Z mého pohledu to zní až moc mysticky, ale v široké otázce náboženství se od p.Čambála mohou učit všichni, i ti úředně povolanější. Vím, že knězem původně chtěl být a to z nejvroucnějšího vnitřního přesvědčení. Osud mu ale určil jinak a já tomu jen můžu děkovat. Jinak bych se s ním nikdy nesetkal. Nelehký osobní život jej v mnohém ovlivnil, ale s vnitřní moudrostí a kázní se s ním se ctí vypořádal. Všichni bychom se mohli učit. Můžeme jen litovat, že např. salesiánské principy a další hodnoty, kterými se pan Čambál celý život řídí a jedná, nedokážeme úplně pojmout, pochopit, řádně je poznat, natož je prakticky aplikovat. Morálně p.Čambál převyšuje daleko své okolí! Ač si pár blízkých spolupracovníků v občanském sdružení a ve farnosti myslelo, že jsou lepší a beze studu jednalo podle toho.
Další živou vzpomínku ze sboru mám, když pan Čambál onemocněl chřipkou těsně před dvěma vánočními koncerty. Honem se řešilo co s tím, že není možné zklamat tolik posluchačů. V sobotu se tedy rozhodlo, že se navečer v Libušíně koncert zruší a místo něj to nějak sami zkusíme, aby tradiční nedělní koncert v Rozdělově proběhl. Pan Čambál mi se svou samozřejmou lehkostí vzkázal, že to mám vzít za něj, že to zvládnu. Nejdřív jsem se zasmál, ale když jsem viděl že se směji sám, došlo mi, že je to myšleno vážně. To jsem si prvně uvědomil, že tolik let pečlivě hledím na sbormistra, ale že bych snad něco okoukal?Ani náhodou. Jako zpěvák jsem měl ruce zásadně na držení not. Ze školy jsem si rychle uvědomil taktování na dvě, tři a horko těžko na čtyři doby. Koncert naštěstí dopadl, jak dopadl. Prvně a naposled jsem dirigoval v bílých rukavičkách. Naivně jsem si myslel, že mi uchrání od mrazu a že mne bude lépe sbor sledovat. V té době ovšem málokdo zpíval zpaměti a celý program byl skoro nový. Od té doby jsem z rukou pana Čambála nespustil oči a způsob jeho práce jsem se snažil převzít i k dalšímu studiu. Jeho taktovací technika je přesná, funkční, srozumitelná a opravdová ve výrazu, což jsem si ověřil i u profesora Jiřího Koláře na vysoké škole. Věci, které vídáme denně nám jsou samozřejmé a všední. Člověk má být šťasten, když se alespoň zpětně přesvědčí, že jsou výjimečné. Tím pan Čambál vždy byl. Má první dirigentská zkušenost pak měla ještě jedno silné pokračování. Po koncertě se většina sboru, nevím koho nápadem, sebrala a šla p.Čambálovi zazpívat ve sněhu pod okno. On sám na chvíli vyšel na balkon a zamával nám, bylo to úžasné. Bohužel ne všichni jeho sousedi si to tenkrát mysleli.
Dalším utvrzením v tom, abychom si jej vážili, byly zájezdy. Ty místní po okolí jsme tolik nevnímali, bylo to spíše naše povyražení a rozdávání radosti druhým. Důležité byly ty zahraniční. Ten obdiv, který pan Čambál sklízel byl fascinující. Uznání ostatních znalců bylo ostrým kontrastem domácího pohledu na jeho práci a umění. Je známo, že nikdo není ve své zemi prorokem, ale Kladno a Rozdělovská farnost dávala najevo jasnou nesoudnost a neúctu nejen k nadání druhému, ale především k náročné a nezištné práci. O úctě k bližnímu nebudu raději psát a vzpomínat vůbec. Vím, že jsme si tenkrát v úzkém kruhu říkali a byli hrdí na to, že nám pana Čambála závidí půlka Evropy.
V jednom dokumentu jsem nedávno psal, že kromě jiného vděčím panu učiteli i za poznání, že vše může být a je relativní. Byl to málem zlomový okamžik našeho vztahu. Síla slov a myšlenek je opravdu mocná. Zvlášť, když se podávají se zlým úmyslem trochu jinak. O to hůř, jedná-li se o lidské vztahy. Byl to tehdy pro mě šok a urputný běh na dlouhé trati vrátit vše do zajetých kolejí. Zvlášť, když jsem donedávna netušil, kdo za tím vším stál. Kdybych se tenkrát otočil zády, nikdo by se mi nedivil. Já ale nechtěl ztratit pana Čambála a udělat tak někomu radost. Naštěstí moudrost pana učitele a má vytrvalost, spolu s ostatními přáteli, vše za pár měsíců spravili a naopak náš vztah utužili.
Tehdy začínal rok 2001, fantastické nové tisíciletí, které se od minulosti odpoutat nemohlo. Z mého pohledu mnohem horší události přišly až za čtyři roky. Předtím se jednalo o mě, mohl jsem s tím něco dělat. Ovšem nyní jsem do toho vstoupit nemohl. Přelom roků 2003 a 2004 byl pro mne opět dalším silným momentem. Pan Čambál mi soukromě před Vánocemi 2003 oznámil, že končí.!?! Pár dnů na to mi věnoval celý svůj hudební archiv. Z jistých důvodů se o něco později rozhodl ukončit svou činnost až po Velikonocích. V němém úžasu jsem vše jen pozoroval a žasl nad tím, jak některé křesťanské hodnoty u „křesťanů z rozumu“ jsou jen prázdnými slovy. Už léta nebyly všechny vztahy ve sboru tak ideální jak se navenek zdálo. Pan Čambál celkem úspěšně maskoval, že působení sboru je farním úřadem spíše tiše trpěno, než podporováno. Hysterické výlevy a útočné výpady o skutečném významu not při zkouškách úzké asociální skupiny ve sboru šokovaly už jen nové členy a starým vyvolávalo na rtech jen výmluvný úsměv ubohosti. Co ale pana Čambála muselo stát úsilí tohle vše přecházet a s klidem na vše reagovat, si nikdo neumí představit. Bohužel to vše se ještě vystupňovalo. Nikdo z farnosti se za něj nepostavil ani nevznesl námitku nad stavem věci. Problém byl také v tom, že ne všichni byli dostatečně informováni. Celé to bylo naprosto morálně nedůstojné a lidsky trapné. Ale pan učitel se rozhodl a bylo. Jako už mnohokrát předtím, všichni jeho rozhodnutí respektovali. Smutné na tom všem bylo, že nikdo z patřičných na svých místech nedokázal poděkovat mu jediným slůvkem, oficiálně a bohužel ani neoficiálně, za všechna ta léta práce ve sboru a farnosti. I přes všechny neshody a rozdílné pohledy na danou věc se Schola Cantorum Sanctae Caeciliae Kladno naposledy vzchopila a důstojně svému dlouholetému učiteli poděkovala narychlo uspořádaným závěrečným koncertem. Pan Čambál již vystoupit nechtěl, tak jsem se vlastně jen jedinkrát stal jeho nástupcem ve sboru, jak si kdysi ve své promluvě na soustředění v Milíčově v roce 1995 přál. Sezvali se i bývalí členové sboru a zazněly skladby tzv. „the best of“ – toho nejlepšího z repertoiru sboru. Nutno dodat, že většina byla z pera pana Čambála. Velice emotivní koncert byl jedním z nejlepších ze všech. Až při závěrečném slovu se překvapená veřejnost dozvěděla, že pan Čambál již není regenschori rozdělovského kostela a sbor svou činnost bez jeho vedení ukončuje. S odstupem musím opět ocenit jeho ukázněnost s jakou v tomto období navenek vystupoval. Že to uvnitř cítil jinak, se ukázalo o něco později, když jeho zdravotní stav se náhle měnil k horšímu. Já jsem panu Čambálovi velice vděčný, že jsme pokračovali v soukromých hodinách latiny, které se postupem času staly hodinami diskusními a vyprávěcími. Setkáváme se i dále, pokud nám jeho zdraví zrovna dovolí. Také už jsem kdysi psal, že je jedním z mála lidí, kteří mě v životě zásadně ovlivnili. Spousty věcí si v sobě ponesu dokud tu budu. Nikdy na něj nezapomenu ani na jeho hudbu. Nejen k jeho 80. narozeninám mu ze srdce přeji jen to nejlepší, především ohledně jeho zdraví. Doufám, že mu bude shůry ještě hodně přáno a tím pádem i nám všem kolem něj. Ta léta v jeho blízkosti byla a jsou krásná – při zkouškách, výletech, koncertech, nádherných letních soustředěních a osobních setkáních. Tady je ale na místě také poděkovat i jiným, protože ve své úžasnosti by věci okolo toho všeho sám těžko zvládl. Především“tetě Helence“ – PaedDr. Heleně Raifové, MVDr. Karlu Kuklíkovi, Ing. Ludmile Švarcové a vlastně všem, co se ke sboru vůbec přimotali a byli čímkoli nápomocní nebo i jen jeho součástí. Karel Procházka
2. příspěvek
Nikdy jsem do Scholáčku nepsal, ale zadání „pracovního úkolu“ od přímého nadřízeného se neodmítá. Napsat krátký článek k oslavám pana Jána Čambála, Scholy, kostela…? Nevím, kde začít a jakou zvolit formu. Vážnou, lehčí? Asi od každého trochu.
Jako jedna z mála „cecilek“ jsem byl několikrát vtažen do víru rozsáhlých příprav k oslavám třech výročí rozdělovské farnosti. Jako jedna z mála „cecilek“ jsem měl možnost vybrat dar pro pana Čambála a jako jedna z mála „cecilek“ jsem dosud z finančních důvodů nepřispěl na konto 75. Ke každému z těchto mála se dá připsat spousta postřehů.
Plány k oslavám ( ostatně jako ke všemu, co se Scholy týká a zatím týkalo ) byly spřádány v hlavě tety Helenky. My ostatní jsme jen mohly buď spředené rozpříst a přepříst, nebo zůstat lapeni v síti. Nic nejde samo, hned a tak jak si každý naplánuje. A tak původní plán „A“ byl záhy vystřídán plánem „B“ a myslím, že ten konečný nelze označit žádným písmenem naší známé abecedy, protože tolik písmen prostě nemá. Nakonec oslava 75. narozenin našeho sbormistra zastínila 35. výročí Scholy cantorum ( i když se tyto dva hudební pojmy těžko oddělují ) a 75. výročí založení kostela. A je to pochopitelné. Výročí kostela se může slavit, dokud bude stát a jeho společenství fungovat, ale Ján Čambál je jen jeden a významné životní jubileum v plné duševní a fyzické síle také jen jednou. Pojetí zářijových oslav bylo pro sbor poněkud nezvyklé. Byly chaotičtější než jindy a v důsledku rozsáhlé organizovanosti „cecilky“ jaksi osobně a jednotlivě nezapadly. A tak se vlastní oslavy z vnitřního pohledu Scholy zdály více orientované na zahraniční hosty, než na samotného pana Čambála. Navíc byla škoda, že nepřijeli všichni, kterým můžeme být vděční například za velmi lacinou režii při zahraničních zájezdech, což je to nejméně důležité na zpěvavých poutích. A tak z oslav měl někdo pocit, že se sbor příliš vnucuje jedním směrem, nebo že se spíš někdo prezentuje, nebo že se upřímnost a vděčnost mění v okatou povinnost a přestože někdo byl klasicky jako vždy a ve všem v opozici, bylo důležité, že pan Čambál měl z dárků a ze setkání radost. A to byl hlavní důvod oslav. Každá „cecilka“ si stejně v tom chaosu ceremonií, přesunů a jednotlivých vystoupení našla malou chvilku, aby svému sbormistrovi upřímně ze srdce a z očí do očí popřála. Já jsem se po své gratulaci pana učitele zeptal, jestli mu celý jeho předešlý profesní i hudebně umělecký život nepřipadal tak trochu marný, že za jeho mravní hodnoty a hudební poklady se mu dostává ocenění až na sklonku života. Nikdy prý o tom takto neuvažoval a vše, i to nedobré ve svém životě, bral jako dar od Pána. Vždy jednal a tvořil z vnitřního přesvědčení a potřeby bez vnějších ohledů, protože tak to prostě má být. Tak jsem si zase uvědomil svou a naší malost. Zdá se mi smutné, že ta ocenění za celoživotní úsilí přicházejí výhradně z jiných krajů a od jiných lidí, než od těch nejbližších spolupracovníků, kteří by měli čerpat a naslouchat, dokud je z čeho. A navíc je trestuhodné vědomě přehlížet tak vzácný zdroj lidskosti, moudrosti, zkušenosti a vzdělanosti v jedné osobě jako nutný vedlejší inventář rozdělovského kostela pro vlastní nesmyslné ambice, nebo pro zaslepené nerušené odříkávání čehosi snad aby se pozornost nesoustředila jinam. Je jistě hezké chodit do kostela s vědomím, že sem přicházím od narození a ne až po revoluci a mám tedy jiná práva na zdejší konání než kdo jiný, ale být zas tak citově chudý, abych prohlašoval, že z minulosti se žít nedá…nevím… Z minulosti se opravdu do jisté míry žít nedá, ale má se navazovat, učit se a čerpat. Tím více z toho co spojuje minulost a současnost jako třeba pan Čambál.
Omlouvám se, že jsem se tak rozohnil, ale třeba se nad tím někdo zamyslí a už nebude bez pozdravu kolem pana Čambála procházet. Co by jiné farnosti za takovou osobnost v pravém slova smyslu daly, i když doma nikdo nebývá prorokem. Myslím, že pan sbormistr měl celý život pod nohama dost klacků a bahna a tak se nyní spíše snažme vyložit mu cesty krásnými mozaikami. On si to zaslouží a hlavně bude to v Pánově jméně a na to nejvíce zapomínají ti, kteří by ze svého přesvědčení právě neměli. Naštěstí většina sboru pana Čambála vnímá tak jak má a nesmírně si jej váží. Díky buldočímu zanícení tety Helenky, která pro svou horlivost přehlíží některé smíšené pocity, které se k ní pro bezdůvodný jakýsi strach a respekt ani nedostanou, se v současné době alespoň částečně, prostřednictvím hudebních nosičů, může s dílem pana Čambála seznámit více lidí. Tak jak to bude vypadat o příští narozeniny, nebo za pět let?
Karel Procházka 24.10.2002
Tak přidávám první vlašťovku od Jany Tydrychové:
Ahoj Cecilky,tak jsem si dneska na Vašich stránkách přečetla záložku o panu Čambálovi a mám chuť se za Vámi hned rozjet. Vzpomínám na pana Čambála pořád, a jak říkala Káča Cihla…my s tím prostě vnitřně nesouhlasíme, že umřel…pro nás je tady pořád. Myslím, že nemusím nic psát…všichni to cítíme stejně, a víme co pro nás znamenal pan Čambál. Všichni víte jaké to bylo, když Vám pan Čambál jenom podal ruku. Někdo mi tenkrát řekl, že když mluví s panem Čambálem tak má pocit jako když se vznáší pár centimetrů nad zemí. Je to tak. Taky jsem se vznášela…asi jako všichni
Jana Tydrychová